Naposled Sionko za národní mužstvo nastoupil loni 6. září v přátelském zápase s Jugoslávií na Spartě. To když v 77. minutě střídal Poborského. Nyní má šanci zahrát si v sobotu v Teplicích v přípravě proti Kanadě.
"Měl jsem loňský podzim docela dobře rozjetý, jenže pak přišel pohárový zápas s Brijegem a v něm jsem si utrhl meniskus v pravém kolenu. Druhý den jsem musel na operaci," vzpomíná Sionko. "Původně jsem měl být bez fotbalu něco přes měsíc, jenže jsem s tím kolenem promarodil celý podzim a do ligy jsem naskočil až letos v březnu."
Přišel tak nejen o starty v lize a v Poháru UEFA, ale také v reprezentaci.
"Kvůli zranění mi utekl začátek kvalifikace a když už jsem pak byl na jaře v pořádku, národní mužstvo šlapalo a na mě se už nedostalo. Tak jsem mu při domácích zápasech fandil jen z tribuny. Byl jsem samozřejmě na Rakousku a pak taky na Holanďanech. Byla to velká sláva a mě mrzelo, že nemůžu být na hřišti mezi ostatními."
Naposled musel trávník nuceně opustit při nedávném vystoupení Sparty v Lize mistů na stadionu Besiktasu Istanbul.
"Už ke konci prvního poločasu mě tahal zadní stehenní sval, tak jsem o přestávce hlásil trenéru Kotrbovi, aby byl někdo připravený. A protože ve druhé půli se to zhoršovalo, za pár minut jsem si o střídání řekl sám."
Ač typický pravák, za Spartu v poslední době nastupuje v záloze na levém kraji.
"Nechci tvrdit, že je to moje parketa, ale zvládám to. Navíc je na hřišti dost momentů, kdy si místa s Karlem Poborským měníme. Záleží na okamžité situaci, jen na sebe mrkneme a on je vlevo a já na jeho místě vpravo," líčí Sionko. "A za chvíli už jsme zase na svých místech."
Do národního mužstva ho trenér Karel Brückner povolal jako středového hráče. Jenže Sionko už hodně zápasů odehrál v útoku, v záloze i coby fotbalista, který mezi zálohou a útokem neustále pendluje. A kam by se šestadvacetiletžý fotbalista zařadil sám?
"Považuju se za ofenzivního záložníka. Jsem běhavý typ a potřebuju být pořád v pohybu. Čekat na hrotu a mít na sobě přilepeného obránce, to by mi nesedělo. Zrovna tak jako držet se jen v záloze. Pendlovat mezi středovou řadou a útokem mi zkrátka vyhovuje nejvíc."
Sval už je v pořádku, stačily dva dny odpočinku. "Bylo to jen únavou, teď už se cítím úplně fit."
Když už je v nominaci, přeje si aby se v sobotním přátelském duelu s Kanadou dostal alespoň na pár minut na hřiště.
"V přípravném zápase je pro náhradníky vždycky větší šance než v kvalifikaci. Tak doufám, že po čtrnáctiměsíční pauze nějakou tu minutu za národní mužstvo zase přidám. A čím jich bude víc, tím líp."
K nenadálé pozvánce do národního mužstva poznamenává: "I když na mě došlo jako na náhradníka, považuju si toho. Navíc to beru jako příjemné oživení závěru podzimní sezony."
Pokud se týká jeho Sparty, která v lize ztrácí na vedoucí Ostravu šest bodů, je Sionko přesvědčen, že čelo tabulky se nejpozději začátkem jara změní.
"Škoda, že jsme teď doma s Ostravou nevyhráli, na tři body jsme určitě měli," říká. "Ale do konce ligy je ještě daleko, zbývá šestnáct zápasů, takže každý hraje ještě o osmačtyřicet bodů. Není všem ligovým dnům konec."
Otázku, na koho by vsadil ve hře o mistrovský titul, považuje za zbytečnou. "Upozorňuju, že nesázím. A už vůbec ne na své mužstvo. Ale kdybych už musel, dal bych to samozřejmě na Spartu."
A letošní sparťanská pouť LIgou mistrů?
"Říkal jsem, že být zase v národním mužstvu je pro mě příjemným oživením konce fotbalového podzimu. Tak věřím, že se Spartou ještě oživíme i tu Ligu mistrů," přeje si.
Mohou však sparťané Ligu mistrů oživit v příštím zápase na Chelsea?
"Proč by ne. Besiktas tam přece vyhrál dva nula. A my jsem teď na Besiktasu nebyli o nic horší, přestože jsme nakonec těsně prohráli. V základní skupině jsme pořád ještě ve hře minimálně o třetí místo. A to slovo minimálně bych zdůraznil."
