"Hrůza. To bylo na infarkt," bědoval Rostislav Sionko, který s ostravským Baníkem získal v roce 1976 titul. Těšil se, jak si vychutná postup. "Věřil jsem, že můžeme dojít až do semifinále, že si to Libor užije, ale nevyšlo to," povzdechl si.
Do Ženevy vyrazil s rodinou: s bratrem, bratrancem a nejmladším synem. "Byla to pánská jízda. Bohužel, nijak vydařená."
Proč národní tým neuspěl? "V obraně jsme hráli katastrofálně, nemůžeme být přece pět šest metrů od soupeře. Někteří hráči jsou z formy. Tři čtyři lidé to sami neodehrají."
Přesto doufal aspoň v penalty a další postupovou naději. Marně. "To vyrovnání náš tým srazilo," řekl Rostislav Sionko.
Těšit ho mohl výkon jeho syna Libora, který dřel, bojoval. A při obratu už na hřišti nebyl, neboť střídal v 84. minutě.
"To, že už nebyl na hřišti, není vůbec podstatné. Fandím celému nároďáku. Je to obrovská škoda neuspět v utkání, v němž ještě čtvrt hodiny před koncem vedete o dva góly..."
Sejít se se synem možnost neměl. "Hned po zápase jsme šli spát, protože brzy ráno jsme se vraceli domů, čekalo nás tisíc kilometrů."
