Nejvyšší soutěž začal chytat ve dvaceti, tenkrát v ročníku 1981/82 ve federální lize za nováčka z Petržalky. A hned po roce po něm sáhla Slavia, kde prožil svá nejdelší prvoligová léta. Po Slavii jeho umu a zkušeností využily ještě další dva prvoligové celky, Bohemians a Žižkov.
Už před devíti lety, tehdy ještě coby brankář Žižkova, měl v hlavě srovnané, že po skončení aktivní činnosti se ke své vystudované profesi ekonomického inženýra nedostane. Lákala ho trenérská práce.
"A i když z vlastní zkušenosti vím, jak jsou dnes důležití trenéři specializovaní na brankáře, jenom gólmanům bych se v budoucnu věnovat nechtěl. A věřím, že se k pořádné trenérské práci jednou dostanu," svěřil se v prosinci 1994.
Trénovat začal v minulém století, koncem devadesátých let. Nejdřív to byla třetiligová Krč, odkud po dvou letech postoupil o stupínek výš, do druholigového Xaverova.
Tým z pražského předměstí se pod impulzívním koučem Šimurkou zvedl. Hned v prvním roce jeho působení skončil nečekaně čtvrtý. A do Xaverova se tou dobou nechodilo jen na dobrý fotbal.
Také na úchvatná vystoupení trenéra, který zápasy prožíval jako málokdo. Jeho burácivý hlas a nenapodobitelná gesta se nedaly ani v té největší fotbalové vřavě přeslechnout a přehlédnout.
"Nedokázal bych jen tak u lavičky stát a občas na hráče něco křiknout," říká Šimurka. "A stejně tak mě nenechají v klidu nespravedlivé verdikty rozhodčích. Ale nikdy jsem nikoho neurážel. A když zápas skončí, jsem zase v klidu."
Čtvrté, potom šesté a letos koncem jara deváté místo. Slušná xaverovská bilance. "Přitom jsme nikdy neměli postupové ambice. Zato od nás pravidelně odcházeli hráči do první ligy. A vždycky jsme si pak museli umět pomoci," ohlíží se trenér.
Až současný soutěžní ročník nezačal podle trenérových představ. Po sedmi kolech poslední místo a pouhých sedm bodů za dvě výhry a jednu remízu. "Ale tak úplně tragické to nebylo, v tabulce pravdy jsme měli jen dva mínusové body," poznamenává Šimurka.
Tou dobou už ale pár dní zvažoval nabídku ze Žiliny.
"Nakonec jsem Žilině kývnul a pro Xaverov to bylo vlastně ideální řešení. Protože ani v té nepříjemné situaci mě nikdo nevyhazoval," říká. "A pro mě byla první liga obrovskou šancí. Výš chce přece jít každý trenér."
Odcházel od posledního týmu druholigové tabulky a šel k mužstvu, které bylo ve slovenské nejvyšší soutěži po sedmi kolech deváté, tedy předposlední.
"A v osmém kole jsme se Žilinou jeli do Bratislavy na poslední Slovan," vzpomíná Šimurka na druhý zářijový víkend. "Prohráli jsme dva jedna a zase jsem byl na posledním místě."
Jenže potom už se žilinská karta začala obracet. Úřadující slovenský mistr si pod novým trenérem vedl znamenitě. Prohrál už jen jednou, pětkrát vyhrál, čtyřikrát remizoval a po podzimu Žilina přezimuje na třetím místě. S tříbodovou ztrátou na vedoucí Banskou Bystrici a dva body za druhým Ružomberokem.
"Ale mohli jsme na to být ještě líp, jenže v posledních třech zápasech jsme jen remizovali," lituje Šimurka závěrečných podzimních ztrát.
Co bude v polovině příštího roku, to je ve hvězdách. Smlouvu zatím má do června příštího roku.
Domů do Prahy k manželce, dvaadvacetiletému Jurajovi a k sedmileté Dominice se dostane jednou za čtrnáct dní.
"Žilinské cíle jsou jasné, zase obhájit titul. Tady nic jiného neexistuje. Dobře jsem věděl, do čeho jdu, ale ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Třeba v Poháru UEFA dva zápasy s holandským Utrechtem. Tam jsme sice prohráli dva nula a doma čtyři nula, ale tyhle souboje mi jako trenérovi daly opravdu strašně moc."
Když říká, že věděl, do čeho jde, měl na mysli například nekompromisní vyhazovy dvou svých úspěšných předchůdců.
V roce 2002 vyhrál ligu s Žilinou český trenér Leoš Kalvoda, ale po špatném začátku dalšího ročníku se musel poroučet. Letos ligu vyhrál s žilinským týmem zkušený a uznávaný slovenský expert Milan Lešický, v srpnu pak špatně začal a začátkem září dotrénoval.
Šimurka však má přes to všechno sebevědomí na rozdávání. Když se ho zeptáte, zda po něm žilinští funkcionáři nesáhli přece jen spíš jako po Slovákovi než po trenérském jménu, reaguje:
"Já bych řekl, že se na mě obrátili jako na trenéra. Když jste trenér dobrý, můžete být třeba Mongol. Při vší úctě k nim, protože proti Mongolům vůbec nic nemám."