Před rokem jste si odchod z Hannoveru vytrucoval a dnes jste zpátky.
Jak vás v klubu přijali?
Byl jsem celkem nervózní, jaké to bude. Nejdřív jsem mluvil s trenérem a prezidentem, abych se ujistil, že mě chtějí. Řekli ano. Neberou mě na milost, oni mě fakt chtějí. Přidali se i hráči. To bylo hlavní.
A fanoušci?
Občas už se v létě něco ozvalo. Kotel třeba zpívá, že Hannover je nejhezčí město v Německu.
Provokují vás, co? Před rokem jste prohlásil, že Hannover je ošklivý, že odtud chcete pryč.
Dávají mi to sežrat. Vždycky jsem říkal, že fandové mají pusy, aby pískali, a ruce, aby tleskali. Doufám, že zase začnou tleskat.
I když jste hned v první přípravě nedal penaltu proti Galatasaray?
Důležité bylo, že to byl jen přátelák, ne 90. minuta v lize.
To jste si znovu tak věřil, že jste se hrnul k penaltě?
Ale já měl právo. Proč bych k tomu pouštěl někoho, kdo není určený? Já byl. Mám rád, když můžu střílet góly, ale přestřelil jsem.
Loni jste šel k penaltě v Manchesteru při Lize mistrů a dopadlo to stejně. Nevrátil se vám pocit zmaru?
To vůbec. Tehdy jsem byl v obrovské krizi, nedařilo se mi. A najednou: 60 tisíc fanoušků píská, jsem rozklepaný a na všechno zapomínám. Popletl jsem i rituál, při kterém si postavím balon, udělám pět kroků dozadu a placírkou uklidím míč k tyči. Nic z toho jsem neudělal. Volil jsem Harteschuss, tvrdou střelu. A netrefil jsem branku.
A teď už je Jan Šimák v pohodě?
Určitě je to mnohem lepší než v Leverkusenu. Zase se těším na tréninky, cítím se čím dál líp.
DO LEVERKUSENU NECHCI!
Proč to v Leverkusenu nevyšlo?
Hlavní bylo, že jsem hrál špatně. Velké hvězdy mě nevzaly a netrefil jsem dobrý rok. Leverkusen? Bída, málem sestoupil. Žádná parta. Byli jsme mašinami s čísly na zádech.
Mluvil jste o svých problémech s hvězdami. Co se dělo?
No jo, kapitán Ramelow a spol. Když se mezi sebou bavili, mluvili o dětech, o rodinách. A co jsem jim na to měl říkat? Jestli mají dost hraček? Prostě to nefungovalo.
Přehlíželi vás?
Kolikrát jsem na hřišti nedostal balon, když jsem mohl jít sám na branku. Za dvě minuty míč dostanu, ale za zadkem mám dva obránce. Jestli to bylo naschvál, ví jen oni. Já se pohádal jen jednou s Ramelowem. Srážka na tréninku v zápalu boje a hádka. Nic zvláštního.
Pořád mluvíte o druhých, ale nebyl problém hlavně ve vás?
Nesvádím to na druhé! Mrzí mě to, já chtěl dokázat, že jsem dobrý a proč jsem stál tolik peněz. Ale nezapadl jsem. Poprvé v životě mi nic nešlo.
Bojoval jste? Přidával si v tréninku? Jak se to dalo zlomit?
První zápasy jsem hrál, ale ze tří kol byly jen dva body. Nezlepšil se tým ani já. Chápal jsem, že si sedám na lavičku, ale nenesl jsem to dobře. Nikdy jsem to nezažil. Přijít k zápasu, sednout si a koukat. Hodinu se rozcvičovat a čekat, jestli vůbec půjdu na plac. Hrůza.
Jak tomu pomáhaly i různé skandály? Jednou zaspíte trénink, jindy nepřijdete na fotografování týmu. Jste soustem pro bulvární noviny.
Zaspal jsem jen jednou. Vlastně nezaspal, prostě jsem si spletl dny. V sobotu byl přátelák, v jednu jsem měl být v kabině. Tak spím do desíti, pak dvě hodiny čumím na televizi a najednou telefon: "Kde jsi! Byl trénink!" Nebyla sobota, ale pátek.
A co loni soustředění na Floridě a vynechaný trénink?
Takových tam bylo. Sami zaspávali a na tréninky jezdili taxíky. Vyčítal jsem jim, že nejsme tým. Proboha, proč někdo na recepci nezvedne v půl desáté telefon a nevzbudí mě? Zaplatím pokutu, to je jasné, ale probudím se a jdu. No a za týden už v kabině visely nápisy: Jsme tým! Držíme pohromadě! Jen kecy. Zpátky do Leverkusenu se mi moc nechce.
V létě jste měl nabídky z Panathinaikosu Atény a ze Stuttgartu. Hrál byste Ligu mistrů. A zvolíte Hannover? To kvůli Čechům v týmu, Štajnerovi s Kaufmanem? Vrátil bych se i bez nich. Tady jsem byl šťastný, tady se chci vrátit zpátky do formy, tady mě všichni akceptují a chtějí se mnou hrát.
Ale odtud jste před rokem utíkal. Nadával jste na škaredé město, bojkotoval oslavy postupu do ligy.
Chtěl jsem za lepším a oni odmítali jednat. Manažer se zapíral, nechtěl mluvit s Kaiserslauternem ani o nabídce. Tak jsme s mým německým manažerem do novin nechali vyrobit článek, abychom to rozbouřili. A to jsem ještě pár šílených věcí vyškrtnul. Pomohlo to. Kaiserslautern nevyšel, Leverkusen už jo.
Jste zpátky a jedna starší dáma, fanynka Hannoveru, veřejně nabízí, že vás zkrotí. Že se můžete usadit u ní v apartmánu, bude vám stlát, vařit, zkontroluje, jestli neflámujete.
Hm... Už mě po jednom zápase dokonce odchytila i s kamerou.
Za 378 eur na měsíc, že?
Jenom 378, to pořád zdůrazňovala. Ne, díky, to určitě ne.
JSEM PROFESIONÁL
Takže už jste klidný?
Jsem v klidu, ne malé dítě. Bude mi pětadvacet, to je krásný věk, ne?
Odpovězte vážně: už jste klidný?
Nejsem bez chyby, občas zajdu na skleničku, ale určitě ne před zápasem. Snad v pondělí, v neděli, ne v týdnu. Navíc se trénuje, jsem unavený, není čas. Jsem profesionál.
A proč se při té odpovědi smějete?
Ale já fakt už neblbnu. Přestalo to samo. Já byl od sedmnácti sám, daleko od rodičů, dostal jsem slušné peníze, byt, měl jsem falešné kamarády, neměl jsem dozor. Pořád jsem se někde bavil a lítal. Ale prostě to vyšumělo, už není chuť někam vyrazit. Vypadá to, že jsem asi dospěl.
A jak to vypadalo v sedmnácti, kdy jste nechal rodiče v Táboře a odjel za fotbalem do dalekých Blšan?
Bydlel jsem v Žatci a party byly skoro každý den. Tréninky jsem stíhal, to je zajímavý, ale byl jsem marný. Často jsme nechodili ani spát.
V Blšanech, když bylo nejhůř, vás vzal domů trenér Beránek, že?
Hodně mu vděčím, ty čtyři měsíce musely být pro jeho rodinu asi dramatické. Neměl jsem žádnou sílu, asi mi zachránil kariéru. Ten rok jsem přestoupil do Hannoveru, jel na olympiádu do Sydney...
A předtím? Sex, drogy a rokenrol?
To zase ne. Ale stávalo se, že mě v devět ráno vyzvedl Patrik Gedeon (bývalý spoluhráč - pozn. red.) v baru, na stole ještě ležela sklenička plná whisky, já ji hodil do sebe a jelo se trénovat.
Štajner: My jsme jednou usnuli v autě na semaforu. Byla červená. Za námi zatroubili, my se vzbudili a jeli.
Telecí léta... Nemrzí vás to oba?
Mě to teda nemrzí (oba odpověděli v jediné vteřině).
Šimák: Mám krásné vzpomínky, byla sranda. Díky bohu, že pokračuju s fotbalem, mohlo to dopadnout blbě.
Myslíte, že se to někdy vrátí? Že zase budete mít chuť proflámovat noc před tréninkem?
Štajner: Jdu na pivo, ale v klidu. Výpadky mám jen o dovolené. Už mi to nedělá dobře.
Šimák: Dělal jsem hlouposti, pořád něco hledal. Ale dneska už nemůžu běhat z baru na trénink.
Štajner: Dřív jsem mohl v šest ráno přijít a v devět trénovat. Kdybych to přehnal teď, nevstal bych ani ve tři odpoledne. Tělo odvyklo.
Honzo, už přes měsíc jste zpátky v Hannoveru. Neříkejte, že jste tady neviděl ještě ani jednu diskotéku.
Všechny znám... Říkají, že je to můj Heimatland, rodná země. Byl jsem se podívat, sedl jsem si a dal si limonádu. Před půlnocí už jsem byl doma. Nemám chuť někde courat.
NEMÁM RÁD NOVINÁŘE
A co ten škrábanec na vašem mercedesu a hned první den v Hannoveru vynechaný trénink?
To nebyl trénink, ale oficiální focení. Někdo mi v noci přejel lak, ožrala nebo závistivec, tak jsem šel dohodnout servis. A novináři na mě čekali. Přijel jsem o dvě hodiny později, podepsal smlouvu, vyfotili mě, sedl jsem do auta a jel s Brdaričem (další posila - pozn. aut.) na soustředění.
A v novinách byly veliké titulky!
No jo, novináři, ti si smlsnou. Nemám je rád. Hážu vás do jednoho pytle. Vždycky po mně něco chcete a pak mě zašmiknete.
Nemůžete si za to sám?
Když hraju špatně, nečekám, že mě budete opěvovat. Ale přijde mi nefér, když mi třeba celý rok předhazujete jeden jediný průšvih.
To myslíte třeba jízdu s jedním promile alkoholu v krvi?
Stalo se, byla to moje hloupost. Měl jsem nové auto, byl jsem nadšený, přijely kamarádky z Čech. Dal jsem dvě tři vínečka a za dvacet minut sedl za volant. Dát si místo jednoho vína limonádu, měl bych 0,4 promile a všechno by bylo v pohodě.
U policejní hlídky nepomohlo, že se jmenujete Šimák?
To jsem nezkoušel. Jednou jsem za jízdy telefonoval, zastavil mě polda na motorce: "A je to za 30 eur!" Pak se rozesmál, odpustil mi to a ještě řekl: "Jan, hlavně ať se daří."
Těžko už můžete mít horší rok než v minulé sezoně. Co vám v Hannoveru stačí ke spokojenosti?
Když budu slušně hrát a nebudeme bojovat jen o záchranu. A když k tomu přidám nějaké góly...
Kolik vám stačí?
O tom radši mlčím. Když jsem přestoupil do Leverkusenu, pořád se vyptávali, kolik gólů chci vstřelit, když přicházím jako elitní střelec druhé ligy. Nakonec jsem řekl, že by bylo krásné, kdyby se mi podařilo třeba patnáct. A druhý den v novinách: Šimák dá patnáct gólů! Vypadal jsem jako namyšlenec. Tady budu rád za každý kousek.
A co když vám návrat nevyjde?
Jestli mě odepíšou i tady, tak skončím s fotbalem. Ale ne, já tak nepřemýšlel. Pravda, bylo by to velmi nemilé, ale když to nejde, tak to nejde. Hlavně, abych žil.
Byl byste dnes ve fotbale dál, kdyby vás prohýřená léta minula?
Stoprocentně. Ale nelituju.
