Kvůli pandemii koronaviru a vládním opatřením je do pondělí 20. dubna, kdy se nařízení uvolní, stejně jako většina českého fotbalového světa ještě chvíli odkázaný na individuální přípravu.
Už víc než měsíc.
„Je to dlouhé,“ vydechne. „Už je to trošku na hlavu, ale v rámci možností to nějak jde,“ vypráví olomoucký kapitán. „Mám víc času na rodinu, to mi psychicky dost pomáhá. Užívám si víc malou dcerku, manželku, to je skvělé.“
Ale už abyste příští pondělí mohl zpátky na hřiště, že? Kvůli zranění jste si na jaře nekopl.
Po zápase se Slováckem jsem se měl zapojit do plného tréninku s týmem. Jenže ten duel už se neodehrál, přišla karanténa. Svým způsobem jsem za ni kvůli zranění rád, aspoň jsem to mohl pořádně vyléčit, dát se dohromady.
A dřete stále sám. Jak teď vypadá váš den?
Držím si pravidelný režim. Ráno jsem spíš s rodinou, kolem třetí hodiny odpoledne si chodím plnit tréninkový plán. Máme sporttestery, čipy s GPS. Data z hodinek jdou ke trenérům, kteří je vzápětí vyhodnocují.
Vítal jste snahu Ligové fotbalové asociace o prosazení metodiky pro návrat k jisté formě společného tréninku?
Samozřejmě! Individuální trénování v terénu je už dlouhé a svým způsobem pořád stejné... Jakýkoliv hráč asi vítá jakoukoliv změnu. A hlavně je to určitý posun, cítíme, že se situace zlepšuje. Je to na dobré cestě. Za chvíli by se třeba mohlo trénovat ve více lidech nebo i hrát. Ale to je asi ještě dlouhá cesta.
V koronavirové pauze se dokážete zabavit videohrami. Jak dlouho hrajete?
Začal jsem tak v roce devadesát sedm, možná osm. Mám dva starší bráchy, tenkrát hrávala celá rodina. Zůstalo mi to dodnes.
Vzpomenete si na první hru?
NHL nebo FIFA. A pařil jsem také Tomb Raidera.
Kultovní klasika. Zahrajete si někdy podobnou hru? Adventuru, střílečku? Nebo zůstáváte věrný sportovním hrám?
Poslední roky mě hry po jednoho hráče, singleplayery, moc nebaví. Objevil jsem online hraní a preferuju ho. Jednou, když jsem byl ještě svobodný, pořádal jsem stream pro Mariana Čišovského. Osmadvacet hodin vysílání byl můj rekord. (úsměv) Víc už je nelidské. Teď si týdně dám šest, sedm hodin hraní, maximálně deset. A vesměs je to jen FIFA.
Tu často vysíláte na svém herním kanále. Kdy vás napadlo „Streamujeme s Benym“?
Můj velmi dobrý kamarád Tomáš Zvelebil dělal pořady o videohrách v televizi a začal jsem po konzultaci s ním. Odstartovalo to ve chvíli, kdy jsem si v Jablonci utrhl achillovku a vypadl na půl roku.
Proč nestřílíš? To byla loženka! Fotbalisté ve FIFĚ hráli otevřeně |
Srpen 2014. Pro své fanoušky za chvíli budete streamovat už šest let. Proč jste s tím po vyléčení zranění vlastně nepřestal?
V té době jsem byl snad jediný z profesionálního sportu, kdo něco takového dělal. Lidi to bavilo a doufám, že je to baví pořád. Stejně je to u mě. Přiblížil jsem se ke komunitě, člověk se dozví víc o lidech, kteří mu fandí.
Jde pro vás stále o zálibu? Nebo vám to přináší nějaké výhody?
Partnerství mám se streamovací platformou Twitch. Nějaké peníze hraní a vysílání vynáší, ale neberu to jako přivýdělek. Dál to investuju zpátky do lidí, kteří mě sledují. Třeba do soutěží, které pořádám.
Hádám, že pro virtuální ligu, kterou uspořádala LFA, vás nemuseli přemlouvat dlouho.
Je to super, v dané situaci jde pro lidi o velké zpestření. Fotbal chybí všem, podobné projekty vznikají i ve světě. Je to jenom dobře.
Jak to vypadá, když hrajete třeba s Janem Kopicem, kterého máte ve skupině?
Kecáme u toho, klasicky se hecujeme. Bereme to jako srandu.
Během posledního streamu mě napadlo: Škoda, že neslyšíme vás. Hráče místo komentátora.
Asi by to bylo zajímavější, ale nevím, zda by to bylo vhodné. (smích)
Padají peprnější výrazy?
Přesně tak, občas... Ale je to ve srandě.
Dokážete si představit, že by projekt pokračoval i vedle probíhající skutečné ligy?
Určitě, není to časově náročné. Skupina se hraje jednou týdně, vyřazovací kolo taky. Sleduju taky jiné profikluby, mají hotovo za večer.
Takže patříte mezi ty, kteří sledují, jak hrají jiní. Pro někoho je to nepochopitelné.
Dřív jsem koukal hodně. Když to člověka baví a chce se zlepšovat v tom, co dělá, je dobré se podívat – vždycky se můžete něco přiučit. Záleží, jakou máte motivaci. Jestli hrajete pro zábavu, nebo jestli se chcete zlepšovat. I teď se občas podívám na českou herní scénu, ale chodím tam spíš pokecat s jednotlivými hráči, se členy komunity. Na chvíli se odreagovat.
Vraťme se k opravdovému fotbalu. Chtěl jsem se zeptat: koho napadlo po přeřazení Václava Pilaře do béčka přijít na tiskovku a postavit se veřejně za kouče Radoslava Látala?
Shodlo se na tom několik lidí. Víme, co bylo, jak to bylo... Nám Vencovo vyjádření do novin přišlo nefér a takhle jsme zareagovali.
Pilař se v lednu vrátil do přípravy s áčkem. Všichni to přijali bez námitek?
Myslím, že ano. Těžko říct, jestli to někoho vzalo víc.
Vy osobně jste s tím byl v pohodě?
Ano. Venca má svou kvalitu a co bylo, bylo. Jsme lidi, není nutné kvůli jedné věci na člověka zanevřít a hodit ho přes palubu. Stalo se to, proběhly nějaké kroky, vrátil se, je členem týmu. To je celé.