„Byla to doba, kdy Italové netušili, jak jméno Nedvěd správně vyslovit,“ vzpomíná Šesták. Dnes se věnuje sportovnímu marketingu, stále miluje život po italsku a fandí klubům, v nichž strejda Zdeněk pracuje - teď tedy švýcarskému Luganu.
Jak Nedvěd poznával, co znamená Lazio?
Nejdřív byl překvapený, lehce vyjukaný. Nemohl tušit, co znamená velký klub. Skočil ze Sparty do úplně jiného světa, ve kterém se jinak trénovalo, jinak se fandilo, jinak se žilo.
Vy jste za strýcem jezdil do Říma třetím rokem na návštěvy, ale s Nedvědem se vaše role změnila.
Původně si mě Lazio najalo pro soustředění ve Františkových Lázních, abych překládal při organizaci, domlouval změny v programu a byl u hřiště, když Nedvěd nebude něčemu rozumět. Nakonec jsem se stal součástí týmu.
A Nedvědovi jste zůstal jako pomocná ruka.
Nejdřív jsme si vykali. Trvalo týden, než jsme přešli na tykání. Pavlovi dost pomohlo, že angažmá v Itálii začínal vlastně doma, deset kilometrů od rodné Skalné. Rodiče za ním každý den jezdili, aby se podívali, jak se trénuje pod Zemanem.
Česká stopa v Laziu Řím
|
Galeje?
Galeje, až hráči naříkali. Intenzivní, dlouhé a hlavně furt. Po obědě jsme s Pavlem sledovali olympiádu v Atlantě a on byl vždycky tak utahaný, že pokaždé usnul. Taky se naučil první italská slova, která neměl ode mě. Přišel a povídá: Sono stanco. Jsem unavený.
Prý mu maminka nosila jídlo, aby neměl hlad.
Napoprvé to byly řízky. V novinách si totiž přečetla, že trenér Zeman nutí hráče do diety. Pavel uviděl kastrůlek a jak byl zodpovědný, povídal: Mami, to si nemůžu vzít. Signori s Casiraghim, dvě útočné hvězdy Lazia, to nechápali: Nebuď hloupej, Paolo! Kastrůlek si vzali oni a v noci ho vyjedli.
Paní Nedvědová jezdila dál?
Podávala mu jídlo mezi dveřmi do hotelové recepce, protože se Pavel bál, aby ho nikdo neviděl. Tolik se snažil, aby neudělal chybu. Sraz do letní přípravy byl sice v Římě, ale on už si do letadla nesl italské brožurky, aby pochytil co nejvíc.
Bylo pro něj Lazio láskou na první pohled?
Určitě se zamiloval do Říma, to vím, a Lazio mu přirostlo k srdci taky, protože mu dalo životní šanci. Kdo by byl ze Sparty zvyklý, že na tréninky chodí fanoušci ve stovkách? Odjíždíte autem a tifosi vám bouchají do střechy. Blázinec. Před jedním z prvních zápasů Pavlovi zazvonil hotelový telefon a ze sluchátka ječely dvě puberťačky: „Nevdev! Nevedev!“ Ten telefon pak zvonil ještě třikrát.
Italové komolili jeho jméno?
Všichni, což by se dneska stát nemohlo. Celá země respektuje, že se bez zázračného talentu vypracoval v mimořádnou osobnost.
Myslíte si totéž?
Klidně ať to vyzní jako lichotka, ale já Pavla beru jako skvělého fotbalistu a zároveň jako skvělého člověka. Itálii si získal, protože byl vnímavý, sebeironický, vychovaný ke skromnosti.
Jak to přišlo, že jste u Nedvědových bydlel?
V začátcích potřeboval se vším pomoct. Nejen s učením, ale taky se zabydlováním, s bankou, vybíral si auto. Jeho manželka Ivana byla navíc těhotná, takže jsem s ní chodil do porodnice a chytal slovíčka, která jsem dosud neznal. Ze studií jsem měl sice načtené Danteho básně, ale lékařské termíny ne.
Zdeněk Šesták (na fotce vlevo) pomáhal Pavlu Nedvědovi v Římě i jako tlumočník při tiskových konferencích.
Předpokládám, že jste bydleli v nějaké rezidenci.
Ne, ve čtvrtém patře nenápadného činžáku, ze kterého to měl blízko do tréninkového centra ve Formellu.
Kdy vás přestal potřebovat?
Po čtyřech pěti měsících už italštinu ovládal. Vždyť ani Českou televizi si zprvu nenechal nainstalovat, aby nachytal co nejvíc italských slovíček. A Vánoce trávil v Itálii, aby při krátkém přejezdu domů zbytečně netrpěl nostalgií. Věděl, za čím jde. Byl přizpůsobivý a ohromně pracovitý. Teď si jen říkám: Škoda, že jsem s ním v Římě nemohl být víc.
Mohl, nabízel vám to.
Přiletěl jsem v říjnu 1996 a Pavel zrovna dával gól Cagliari i proti Tenerife v Poháru UEFA. Třikrát za týden musel na tiskovku, tak jsem zase dostal roli tlumočníka. Když týden končil, Pavel povídá: Nosíš mi štěstí a jestli se budeš chtít vrátit, roztrhám ti pas. Ano, mohl jsem zůstat, ale škola dostala přednost.
Jak se o Nedvěda staral trenér Zeman?
Nechtěl Pavla rozmazlovat. Ani zájmem, ani penězi. Nedvěd nedostal vysoký plat, což Zdeněk komentoval: Až ukáže, co umí - a pište si, že to ukáže - tak se mu může přidat vždycky. I nepopulárními kroky dbal na to, aby se nezkazil.
Ale držel nad českou hvězdičkou ochrannou ruku, nebo ne?
Dělal mu nenápadný servis. Radil mu, ať si nebere byt v centru. Že je to sice romantické, ale každé ráno stráví dvě hodiny v zácpě. Nabádal ho, že může být otevřený, ale ať nevěří každému, protože kamarádíčků je plný Řím. Dohodil mu malíře, přihrál mu první auto. I když Nedvěd ještě nemluvil italsky úplně plynule, bral ho do televizních pořadů, kde mu pomáhal tlumočit. Pavel pak za návštěvy dostal tu televizi, tu věž, tu nějakou skříňku, což se mu hodilo do domácnosti.
Asi to s těmi dárky nechápu.
Byly místo honorářů, taková byla v Itálii doba. Když přijel Pavel Čapek do Františkových Lázní, posadil jsem mu před kameru Casiraghiho, Signoriho a Prottiho, všechny tři elitní útočníky. A oni: Přineste nám za rozhovor český křišťál, ten chceme! Byli zvyklí, že dostávají honorář. V Salernu třeba bednu mozzarelly, v Juventusu klidně moped.
Takže Zeman myslel na to, aby si Nedvěd polepšil?
Přesně tak. A hlavně chtěl mít v Laziu trvalou českou stopu. O Pavlovi byl přesvědčený ještě před mistrovstvím Evropy v Anglii. Hádal se s prezidentem Cragnottim, aby ho koupil. Naštěstí se potvrdilo, že má dobré oči.
Nikdo se Nedvědovi neposmíval, že má návyky z Východu?
Musel se učit za pochodu, že se nosí dlouhé ponožky i v létě, aby nebylo vidět chlupaté nohy. Takových drobností bylo víc, ale Itálie ho respektovala, protože přijel jako čerstvý vicemistr Evropy.
A ve vašich očích byl jaký?
Obyčejný kluk, i když to dneska zní nepatřičně, protože Nedvěd obyčejný není. Víte, já poznal dost hráčů Lazia osobně a připadal si, že mezi ně patřím. Na Marchegianiho jsem střílel penaltu, Beppe Signori byl vtipálek, Aron Winter kamarád, Di Matteo totéž. Když jsem se pak motal kolem Pavla, ostatní si museli myslet, že jsem trenérův špion.
Oni věděli, že jste Zemanův synovec?
I kdyby to nevěděli, museli to poznat, protože jsme si byli hodně podobní.
Když po Zemanovi v létě 1997 přišel Švéd Eriksson, Lazio začalo nakupovat ve velkém.
Zdeněk nechtěl utrácet, neumí to, nikdy to nedělal. Radši tvoří fotbalové hodnoty s mladými kluky. Přesto s Laziem dokázal velké věci. Byl druhý a třetí v lize. Ve stříbrné sezoně porazil Juventus 3:0, Inter Milán 4:1, AC Milán 4:0, Fiorentinu 8:2, Neapol 5:1. Byl to snad jediný trenér, pod kterým se Paul Gascoigne neopíjel. Takový měl Zeman respekt.
Ale velký triumf, vítězství v Poháru vítězů, získal až Eriksson.
Prezident Cragnotti vlastnil potravinářskou společnost Cirio a z toho dával obrovské peníze do posil. Chtěl vytvořit nejlepší klub světa. Koupil Manciniho, Bokšiče, Salase, Vieriho, Mihajloviče. Ale vítězný finálový gól proti Mallorce stejně vstřelil muž, kterého Cragnotti nejdřív nechtěl. Pavel Nedvěd.
Myslíte, že se Nedvědovi z Lazia chtělo?
Určitě byl v Římě šťastný, fanoušci ho milovali a primárně asi odejít nechtěl. Určitě neříkal: Mým snem je Juventus. Řekl bych, že to byl spíš vývoj, ne cíl. Ale když se Lazio dostalo do dluhů, Nedvědův prodej se hodil.
Nakonec šéf Cragnotti skončil ve vězení a Laziu hrozil krach.
Klub pak koupil Claudio Lotito a fanoušci ho vnímají jako zachránce. Oni vůbec žijí ze dne na den, ze sezony na sezonu, nesrovnávají. Dávno zapomněli, že tu byl nějaký Cragnotti, ale na Zemana s Nedvědem se zapomenout nedá. Mělo to tehdy jedinou vadu.
A to?
Že do Ligy mistrů postupoval jen vítěz ligy. Česká stopa mohla být ještě výraznější.
