Devatenáctinásobný reprezentant, dvojnásobný mistr ligy a později úspěšný kouč Táborský fotbalové veřejnosti z očí nezmizel díky komentátorské práci v televizi, které se s přestávkami věnuje od první poloviny devadesátých let.
"Jako ligový spolukomentátor jsem začínal někdy na podzim 1994 na Nově, která tehdy měla na ligu práva. Oslovili mě její tehdejší redaktoři Vašek Svoboda a Petr Trejbal. Ale pokud si dobře vzpomínám, úplně poprvé jsem u monitoru takhle pomáhal Mírovi Bosákovi z České televize už v září 1993 při pohárovém zápase Slavia - OFI Kréta. Díky tomu, že jsem z předchozího trenérského působení v řeckých klubech dobře znal tamní fotbal," zaloví v paměti někdejší vynikající levý obránce Táborský.
Co se vám vybaví jako první, když se ohlédnete za hráčskou kariérou?
Ježíši, těch vzpomínek je strašně moc. Samozřejmě jsou to dva tituly, první se Spartou a druhý s Duklou, se kterou jsem v šestašedesátém získal double. A pochopitelně si vzpomenu i na můj gól za národní mužstvo v kvalifikaci ve Walesu.
A popsal byste ten gól ještě dnes?
Obránci moc gólů nedávají, takže na tu mou jedinou v reprezentaci se zapomenout nedá. Z místa levého beka jsem se s míčem vydal dopředu, ve vápně jsem si to narazil s Jožkou Adamcem a zblízka střelou z první jsem míč poslal do sítě.
Za národní mužstvo jste nastupoval ve druhé polovině šedesátých a na začátku sedmdesátých let. Ale o start na mistrovství světa v Mexiku 1970 jste přišel. Proč?
Na jaře v sedmdesátém jsem si těžce poranil koleno a na dlouhou dobu jsem pak z nároďáku vypadl.
Vladimír TáborskýNarozen: 28. dubna 1944 v Praze |
A na jaký zápas v reprezentačním dresu vzpomínáte nejraději?
Na ten z podzimu v šestašedesátém. Hráli jsme přátelák ve Wembley proti čerstvým mistrům světa z Anglie. Nastoupily proti nám všechny hvězdy od brankáře Bankse, přes Bobby Moora, Bobby Charltona až po výborného střelce Hursta. No a Viktor je tenkrát slavně vychytal. Skončilo to 0:0 a český brankář při svém druhém reprezentačním startu oslnil celou Evropu. Mimochodem, pro mě to byl taky teprve druhý zápas za nároďák.
Jaké souboje s těmi anglickými hvězdami to vlastně byly?
Ono tehdy šlo spíš o jejich souboje s Viktorem. Když přes nás něco prošlo, tak on je těmi svými nevídanými zákroky dováděl až k zoufalství.
A pokud byste měl připomenout váš nezapomenutelný zápas v lize?
To je úplně jasné. Na podzim v pětašedesátém jsme hráli na Strahově proti Dukle. V poločase jsme tři jedna prohrávali, hráli jsme v deseti, protože už v první půli se nám zranil Hudcovský a tenkrát se nemohlo střídat. Na a my na ně po přestávce vletěli a vyhráli jsme 4:3. Ještě dneska mi z toho jde mráz po zádech. Paradoxní je, že od příštího jara jsem hrál coby voják za Duklu a v tom samém ligovém ročníku jsem s ní vyhrál titul. O skóre před Spartou a Slavií. A z toho samého podzimu taky nikdy nezapomenu na strahovskou ligovou remízu 2:2 se Slavií, protože na tenhle zápas přišlo padesát tisíc diváků.
Kdekdo vás má za kovaného sparťana a málo fanoušků si uvědomí, že máte mistrovský titul také s Duklou. Jaké vzpomínky na mužstvo z Julisky máte?
Jen ty nejlepší. Jako nikdy nezapomenu na sparťanské spoluhráče Migase, se kterým jsem to na Letné táhl už od žáků, Kvašňáka, Maška, Vránu, Krameriuse a další, stejně tak jsem si za ty dva roky vojny oblíbil partu kolem Masopusta, Vacenovského a Viktora. Já se tenkrát toho povolávacího rozkazu docela bál, protože vztahy mezi Spartou a Duklou tou dobou nebyly ideální, ale brzo to ze mě spadlo. A dodnes chodím mezi kluky na Spartu i na Duklu.
Existuje něco, co byste chtěl ve své hráčské kariéře vrátit?
Takové momenty jsou dva. To zranění na jaře v sedmdesátém, které mě připravilo o mistrovství světa v Mexiku. Jenže to bych asi neovlivnil. Ale určitě bych chtěl vrátit den po mých dvacátých narozeninách, protože tenkrát jsem vlastní blbostí přišel o olympiádu v roce 1964 v Tokiu, kde jsme získali stříbrné medaile.
Můžete tuhle historku přiblížit?
Tenkrát devětadvacátého dubna jsem hrál v Karlových Varech za československé juniory proti juniorům NSR. No a někdo ze spoluhráčů přišel s tím, že za ty dvacetiny musím dát něco do placu. Moc se mi do toho nechtělo, ale aby si kluci neřekli, že jsem držgrešle, tak jsem je po zápase pozval do nějakého z místních podniků. Bohužel, tohle posezení dopadlo nejhůř, jak dopadnout mohlo. Oficiálně se tomu říká hrubé porušení životosprávy. Dál bych to nerozváděl, nejradši bych to nechal na přetažené večerce.
Co tedy po tom bujarém posezení následovalo?
Zkrátím to. V dalších dnech zasedla příslušná komise a tuším, že pět z nás potrestala půlročním zákazem startu v jakékoli reprezentaci. Já na té oslavě nejhůř nedopadl, ale byl jsem prostě organizátor. Za olympioniky jsem předtím nehrál, ale někdy začátkem léta mi zavolal trenér Vytlačil, který po stříbru na mistrovství světa v Chile v roce 1962 převzal olympijské mužstvo. A říkal mi, ať požádám o prominutí zbytku trestu, protože by mě prý do olympijského týmu rád zařadil. Tak jsem tehdejší fotbalovou vrchnost požádal, ale nepochodil jsem.
Po skončení aktivní činnosti jste dělal ve Spartě několik let asistenta legendárnímu trenérovi Václavu Ježkovi a poté jste v roce 1985 sám dovedl letenský tým k titulu. Můžete svého velkého učitele Ježka přiblížit?
Samozřejmě, byla to u něj znamenitá škola. Ve Spartě jsem Ježka zažil jako hráč a později jako jeho kolega. Byl to velký praktik a hodně mu pomohla holandská angažmá v Haagu a ve Feyenoordu. Po návratu do Sparty byly znát rozdíly v jeho trénincích, které se pak mnohem víc přibližovaly zápasu. Měl obrovský cit pro sestavu a já se od něj snažil naučit taky jeho úžasnou schopnost koučovat zápas. Uměl totiž soupeře rychle zanalyzovat a zareagovat důležitými pokyny. Po Ježkovi jsem právě tohle umění zaregistroval až u Karla Brücknera.
Jaké fotbalisty jste měl v oblibě coby trenér?
Mně vždycky imponovali hráči, kteří na hřišti nikdy nic neošidili. Za všechny takové bych jmenoval neúnavného pracanta Frantu Straku, fotbalového dělníka Vlastimila Caltu, pracovitého a navíc efektivně hravého Honzu Bergra. A samozřejmě nesmím zapomenout na buldočí houževnatost Ivana Haška.
Máte nějaký nesplněný fotbalový sen?
Já se na nějaké velké sny nikdy neupínal. Ale jako hráč jsem si moc přál zatrénovat si aspoň týden v nějakém anglickém prvoligovém mužstvu. Inspirovaly mě dva naše pohárové souboje s West Hamem na podzim ve čtyřiašedesátém. Strašně mě lákalo vyzkoušet si ten jejich profesionalismus na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše další fotbalové plány?
Nerad bych od fotbalu odcházel. Například to televizní komentování mě moc baví. Ale je mi jasné, že nic netrvá věčně. A minulý rok jsem byl u založení Nadačního fondu Sparty, jsem v jeho dozorčí radě. Fond se stará o bývalé sparťanské hráče, kteří se dostali do zdravotních nebo sociálních potíží. V minulosti se výborní fotbalisti nemohli na stáří zabezpečit tak snadno jako dnes. Tak si myslím, že v tomhle směru je ten fond obrovsky užitečný. Takovou nadaci by podle mě měl mít každý ligový klub
