Legendární záložník, který ve dvou prvoligových sezonách dal za Jablonec 29 z celkových 56 gólů mužstva, v rozhovoru pro MF DNES vzpomíná na verandě svého domu v Nové Vsi u Jablonce nad Nisou, jaké to bylo hrát deset let za klub, který přesně dnes slaví 70 let od svého založení.
Do první ligy jste postoupili v sezóně 1974/1975. Váš první zápas se Spartou Praha sledovalo 18 tisíc diváků. To je takřka nepředstavitelné, když dnes chodí na stadion kolem čtyř, pěti tisíc lidí. Přitom současný klub hraje první ligu stabilně a poslední dobou v horních patrech tabulky...
Tolik lidí, kolik je na Střelnici dneska, na nás chodilo na přátelák. I v druhé lize bylo v ochozech osm, deset tisíc diváků. Doba je dnes jiná. Lidé jsou pohodlnější, stačí jim počítače, televize. Ale ti kluci by si větší návštěvnost zasloužili, hrají fakt dobře.
Vraťme se k tomu prvnímu ligovému utkání proti Spartě. To byla pro vás hodně úspěšná premiéra v první lize, že ano?
Na to rád vzpomínám. Dal jsem gól a na dva přihrál. Vyhráli jsme tehdy 3:1. To byla velká euforie. A lidí se na nás přišlo tenkrát podívat tolik, že snad viseli i na stromech (smích).
A je ještě nějaký další zápas, na který vzpomínáte?
Určitě na utkání se Slovanem Bratislava, v mužstvu tenkrát měli sedm reprezentantů a já jim dal dva góly. Přesto mi jejich trenér Vengloš řekl, že jsem prý pomalej. Pak bylo utkání s Bohemkou, to jsem dal hattrick. No ale nikdy nezapomenu na zápas s Plzní, kdy jsme se zachraňovali v lize a museli jsme nad ní vyhrát. Byla hrozná průtrž mračen, na hřišti bylo dost vody. Pět minut před koncem jsem šel kopat penaltu, kdybych ji nedal, sestoupili bychom, ale naštěstí jsem ji proměnil. Ale byly to strašné nervy. Kluci mě tam nechali samotného mezi deseti Plzeňákama a nešli ani na dorážku. Zakryli si oči, sklopili hlavy. Podívali se, až když slyšeli vítězný řev z tribun.
S Jabloncem jste hrál nejvyšší soutěž pouhé dva roky, pak jste spadli do druhé ligy a vy jste odešel do Slavie. Přitom jste mohl hrát první ligu už daleko dříve a ne osm let v Jablonci čekat, až ji vykopete, měl jste prý po vojně nabídku do Sparty...
Ano měl, ale trenér Ježek mi řekl, že mě dá na začátek do béčka. To jsem nechtěl, byl jsem ambiciózní, chtěl jsem hrát a tak jsem kývnul Jablonci a nelituji, byla to krásná léta a super parta.
No asi o vás byl zájem. V Jablonci jste se vypracoval do pozice jednoho z hlavních kanonýrů.
A to jsem byl záložník, ne útočník. Ale kopal jsem všechny trestňáky, penalty a většinou je proměnil.
Četl jsem několik článků o vás a ve většině z nich se píše, že jste byl nejen velkým hráčem, ale i bohémem. Co je na tom pravdy?
Tak trochu jsem si v podstatě dělal, co chtěl. Ale zápas jsem nikdy nevynechal. Ale neměl jsem prostě jen fotbal. Hrál jsem i volejbal, denně chodil na tenis, na přehradě hrál nohejbal. Ale rád jsem jezdil i na čundry, pod širák, třeba do Českého ráje. No a někdy byl zápas, když jsme měli jet právě na vandr a...
Co tím naznačujete?
No, někdy jsem potřeboval volno a tak jsem si nechal dát žlutou kartu, abych na ten vandr mohl (smích). Nemohl jsem ale rozhodčímu říci: ‚hele, já potřebuji žlutou‘, musel jsem prostě udělat faul.
Hodně jsem také četl a slyšel o vaší přezdívce Houba. Existují dvě verze, jak jste k ní přišel - že prý rád sbíráte houby, ale že jste se i rád napil. Která je blíže k pravdě?
Obě verze jsou pravdivé. Houby mám moc rád a rád na ně chodím. Ale je pravda, že ta přezdívka vznikla v hospodě. Kdysi jsme někam zašli a já byl oproti klukům v pivech trochu dopředu. Jeden se pak ke mně naklonil a řekl mi, že to saju jako houba. A od té doby mi už nikdo jinak neřekne.
V roce 1984 jste emigroval do USA. Nakonec jste se na stará kolena vrátil domů. Hodně lidí v zahraničí zůstane. Proč vy ne?
Já chtěl mít klid, blízko les. To tady na Nové Vsi mám. Navíc tady mám spoustu známých a kamarádů a chodím se dívat na fotbal. Jsem tu na odpočinku. Dcery v Americe zůstaly, manželka tam občas jezdí. Já tady se psem hlídám barák.
Říkáte, že současný fotbal v Jablonci sledujete. Je nějaký rozdíl mezi generací vaší a dnešními fotbalisty?
Určitě. Tehdy jsme byli více kamarádi, trávili jsme spolu i volný čas, Všichni jsme bydleli v Jablonci nebo okolí. Dneska po městě žádného fotbalistu nepotkáte. To tenkrát lidi věděli, že jdeme, kde sedíme a tak. Dnes se hráči starají hlavně o sebe. Na tréninky jezdí třeba z Prahy. To za nás nebylo.
Můžete srovnávat. Jak vypadal fotbal tehdy a jak dnes?
Hra je rychlejší, tvrdší, ale přeci jen něco zůstalo. Když je hráč sám před brankářem, tak by toho góla měl dát, jako jsme to dokázali my tenkrát. Dneska někdy vidíte, jak je útočník schopný překopnout bránu z malého vápna a pak se deset minut drží za hlavu. Já hrál volejbal a věděl jsem, že se to má kopat vždycky dolů.
Jablonecký klub dnes slaví 70 let od založení. Současné mužstvo pravidelně hraje o čelo tabulky, jak hodnotíte jeho výkony?
Hrají opravdu dobře, je to kvalitní tým a myslím, že kdyby neodešel David Lafata, tak Jablonec může být mistrem ligy. Chybí nám totiž vyloženě koncový hráč, střelec. Góly sice dávají všichni, ale není tam nikdo, kterého musí hlídat dva soupeřovi obránci a on pak udělá místo dalším nebo sám rozhodne.
