Byl to jeho třetí rok po návratu ze sedmiletého putování po klubech v Nizozemsku a Belgii. A pro fotbalového záložníka Víta Valentu to byl dlouho také rok nejlepší. Vypracoval se mezi jednu z opor týmu, až do 21. března nezasáhl jen do jednoho z jednadvaceti ligových zápasů.
Jak se stane, že fotbalista v osmadvaceti letech zmizí z první ligy do šesté rakouské soutěže?
Je tam hodně okolností. Byla určitá situace ve Slovácku...
Klub o vašem konci moc nemluvil.
To je pravda. Trošku mě mrzí, že se se mnou klub ani nerozloučil, na rozdíl třeba od Miry Filipka. Pocházím odsud, v klubu jsem vyrostl, teď jsem tři roky odehrál. Ale nemám to klubu za zlé, nebudu na něj naštvaný. Koho jsem měl rád, s tím jsem se rozloučil. Byl jsem za panem sekretářem Pojezným, ředitelem Krejčím, holkama, které se o nás staraly, za klukama v kabině. Mrzí mě jen, jak se ke mně postavilo Slovácko coby celek. Ale nemám mu to za zlé, život jde dál, je to pro mě uzavřená kapitola. Na světě jsou daleko důležitější věci.
Mluví se o tom, že jste měl s trenérem Soukupem určitý konflikt poté, co vás při zápase v Českých Budějovicích vystřídal už po 54 minutách. Pak jste byl přeřazený do béčka a v prvoligovém týmu jste šanci nedostal. Byl to důvod všeho?
Je to ono. Nechtěl bych to rozpitvávat, kdo ví, ten ví. Voda zkrátka tak vyvřela, že jsem už určité věci nemohl přecházet. Mám svoji hrdost a odehrávaly se určité věci, které se mi nelíbí. Spousta lidí zůstala tiše, já už to přecházet nemohl. Dopadlo to, jak to dopadlo, ale ani teď nelituju, zachoval bych se stejně.
S trenérem jste si nesedli?
Dá se to tak říct, měli jsme určité rozepře. Rok předtím jsem přitom byl kapitánem, nevím, proč se stav tak otočil. Samozřejmě na tom máme každý svůj díl viny. Ale co bylo, bylo, je to za mnou.
Bylo vám v tu chvíli jasné, že je to váš konec ve Slovácku?
Není potřeba chodit kolem horké kaše, vzhledem k tomu, že pan Soukup ve Slovácku zůstává, věděl jsem, že já nemám v týmu šanci.
Očima kouče:"Když jsme Víťovi neprodloužili smlouvu, zvažoval, jestli dál pokračovat. Je škoda, jak se nakonec rozhodl. Měl velkou šanci hrát první ligu a vím, že v Brně o něm mluvil Švancara. Velký zájem o něj měly i druholigové kluby z okolí. Není žádná degradace, když hráč jde do druhé ligy, vezměte si třeba Polácha ve Zlíně. Ale nemůžeme hráče přemlouvat. Třeba Němčický nebo Randa už se před koncem kariéry pustili do trénování žáčků, ale netušil jsem, že by Víťa mohl skončit, proto jsme mu nenabízeli nějakou funkci." |
V tu chvíli vás přepadly myšlenky na úplný konec s fotbalem?
Ve Slovácku mě to nenapadlo poprvé, ale rodina i spoluhráči mi vždycky řekli, ať neblázním, že je to škoda. Tak jsem se nechal přemluvit, kopačky jsem si dovezl zpět od našich, oprášil je a budu jezdit do Rakouska. Je pravda, že mám fotbal rád. Mám jej rád jako sport, ale nesouhlasím se spoustou věcí, které se dějí kolem. Je to i v zahraničí, ale s čím vším už jsem se setkal tady... To by vydalo na knihu.
Váš nedávný spoluhráč ze Slovácka Petr Švancara vás několikrát přemlouval, abyste šel za ním do Brna. Kolik takových nabídek bylo?
Abych pravdu řekl, při některých telefonátech mě noha svrběla, konkrétní zájem byl z Brna a od některých mančaftů z Holandska. Ale mám rodinu, malou dceru, už se mi moc nechce tahat se po světě.
Za rodnou Kněžpoli jste v krajské 1. A třídě hrát nemohl?
To víte, že se mě ptali, jestli nechci aspoň na půl roku. Ale zařekl jsem se, že v Česku už hrát nebudu. Když vidím řeči lidí při nějakých sranda fotbálcích... Nemám na to nervy. Přístup v Rakousku je úplně jiný.
Jak se nyní díváte na fotbalový život?
Po dvou měsících práce ve firmě vidím, že fotbal je jen velká bublina. Hráči nic jiného nedělají, je pravda, co lidé říkají, že se jen chodí na obídky, kávičky, hodinka a půl tréninku, pak zápas a berou za to těžké peníze. V české lize nejsou pravda jen ty těžké peníze, lidi v nás vidí milionáře, ale pokud nejste ve Spartě nebo nemáte nějaké známé a štěstí na smlouvu, tak si člověk nějak moc vydělat nedokáže.
Jaký denní režim máte nyní?
Jezdím na osmou do práce a vracím se navečer domů. Ale jsem spokojený. Dostal jsem dobrou pracovní nabídku vstoupit jako podílník do firmy Le Pont, která se zabývá zdravotnickými pomůckami, skútry pro handicapované nebo starší lidi. Vezl jsem vozík pánovi do Otrokovic, který se rozbrečel, protože dřív proseděl celé dny před domem, zato teď si může zajet nakoupit nebo do hospody na karty, na fotbal. Jsme posly dobrých zpráv, lidem otevíráme nový svět. To mě moc naplňuje.
Zatím jste svého rozhodnutí nezalitoval?
Zatím ne, samozřejmě to může přijít.
Nelitujete ani tři roky starého návratu ze zahraničí do rodného Slovácka?
Má to dvě stránky. Po sportovní stránce toho lituju, jako asi každý, kdo přichází do Česka ze zahraničí. Tloukl jsem se do hlavy, že jsem se vracel. I když jsem zažil ve Slovácku taky spoustu pěkného, hodně dobrých lidí. A samozřejmě budu klukům dál přát, je to odmalička můj klub, proti Slovácku nic nemám. A návrat domů hlavně pomohl vztahu s mou budoucí ženou, která za mnou předtím do Holandska rok pouze dojížděla.
