Už jako malý kluk měl Jaroslav Navrátil ze Šitbořic jedno velké přání, o kterém snil pokaždé, když sledoval v televizi fotbalové zápasy. Jednou chci hrát taky tak dobře, aby lidé na obrazovce sledovali mě, říkal si tehdy.
Nesporný talent hrál už jako dorostenec třetí ligu za Břeclav, ale k vysněné kariéře to bylo pořád daleko. Až tento podzim začal žít zdánlivě neuvěřitelný příběh. Jednadvacetiletého kluka si ve třetí nejvyšší české soutěži vyhlédl tým nizozemské první ligy Heracles Almelo.
"Doufal jsem, že se něco takového stane, ale zároveň jsem se bál, že třetí liga může být můj strop," říká rychlonohý pravý záložník, který už podal výpověď v práci. V Brně dělal montéra rozvaděčů.
Otevírá se vám fotbalový svět, co tomu říkáte?
Že to vyšlo krásně. Je to něco, co jsem si vždycky přál. A zároveň to může být moje poslední šance. Ve fotbale už nejsem úplně mladý, do zahraničí se dnes chodí klidně v patnácti šestnácti letech. Starší, třeba pětadvacetileté kluky, si většinou už nikdo moc nikam nevytáhne.
Kdy jste začal tušit, že se něco ve vaší kariéře láme?
Už když jsem začínal hrát třetí ligu jako dorostenec, tak mi říkali, že je to pro mě dobré. A já si říkal, že tedy fakt dobré, protože bych byl rád i za divizi. Časem mě ale napadlo, že to klidně může být můj strop, že už výš nepůjdu. Pak přišla letošní sezona, kdy se mi už v přípravě dařilo. Padaly mi tam góly, začal jsem si věřit. A taky doufat, že si mě všimne někdo ze druhé nebo i první ligy.
A kdy si vás všimli?
Pan Michal (Vladimír Michal, sportovní ředitel Břeclavi – pozn. red.) pozval na utkání hráčského agenta pana Nehodu. A ten má kontakty na nizozemské manažery. Jeden se byl zrovna dívat na nějaké zápasy v Jablonci, a tak mu řekli, ať se přijede podívat na Břeclav. Nakonec viděl půl zápasu s Kroměříží. Pak už jsem jenom čekal a doufal, že se ozvou.
Takže vás nepřekvapilo, když vás pozvaly na testy?
Trochu jsem věřil, že by to mohlo vyjít.
Jak to na vás působilo, přijít najednou z českého třetiligového týmu do kabiny účastníka Eredivisie?
Je to najednou úplně něco jiného. V Almelu mě hned vzali na stadion, celý tým mě přivítal, všechno mi ukázali. Viděl jsem, jak vypadá kabina, kde probíhají masáže, dali mi věci a šli jsme trénovat. Ale byl jsem tam vlastně jen chvilku, dva tréninky a pak jediný předzápasový, kde už si zkoušeli taktické varianty. To už jsem byl s hráči, kteří proti základnímu týmu napodobovali hru soupeře.
Poznal jste, že je to úplně jiná úroveň fotbalu? Například fyzickou náročností?
To ano. Říkal jsem si, že jsem na tom fyzicky dobře, ale když jsme hráli, tak jsem zjistil, že je to strašně velký rozdíl. Na druhou stranu to zase není něco, na co bych si nezvykl, když tam budu třeba měsíc trénovat. Jen potřebuju mít takovou zátěž déle. Běhání mi nikdy nevadilo. V Břeclavi jsem na tom byl fyzicky hodně dobře, teď tedy budou mít náskok moji spoluhráči, ale to mohu dohnat.
Kdy tam odjedete?
Asi někdy po Novém roce. Zatím nevím, jaký mají program.
Heracles Almelo přeci jen není příliš známý klub, co jste o něm dosud věděl?
Abych řekl pravdu, tak jsem ho vůbec neznal. Dokonce jsem ani nevěděl, že už tam hráli Češi Vojtěch Schulmeister a Lukáš Bajer. To jsem se dozvěděl až tam, když se mě kluci ptali, jestli je znám. Nizozemská liga není tak na očích jako Anglie nebo Španělsko, ale jsou tam slavné týmy Ajax a PSV. Je o co se rvát. V Nizozemsku se navíc hraje hodně nahoru dolů, moc se nebrání. Mělo by mi to sedět.
Jak vám to změní plány do života?
Zase tak moc ne. V práci jsem od začátku počítal s tím, že to nebude na dlouho. Chtěl jsem se naplno věnovat fotbalu, něco v něm dokázat.Ale skončil jsem se školou a nechtěl jsem jen sedět půl dne doma.
Jak jste spojoval fotbal s prací, za kterou jste dojížděl do Brna?
Tréninky jsou v Břeclavi samozřejmě přizpůsobené tomu, že tam nejsou profesionálové. Každý chodí do školy nebo pracuje. Já jsem vstával ve tři čtvrtě na pět a jel do práce. O půl třetí jsem skončil, přešel silnici a kluci mě nabrali, odvezli na trénink. O půl osmé jsem šel domů. A pak znova, každý den.
Neomezovala vás práce ve fotbalové kariéře třeba tím, že jste chodil na tréninky unavený?
Myslím, že mi naopak pomohla. Když jsem měl dřív hodně volno, tak jsem vstával pozdě a přes den jsem nic nedělal, jen vyčkával na trénink. Přijde mi lepší, když jsem celý den v zápřahu. Je to samozřejmě síla, když po takovém pracovním dnu a tréninku přijedu domů úplně vyřízený.
Letošní podzim jste měl vynikající, dokonce jste dal dva hattricky v řadě. Co vás tak nastartovalo?
Bylo to tím, že jsem si věřil. Navíc mi vyhovoval styl Břeclavi, protože jsme hráli na jediného útočníka přes rychlé kraje. Dostával jsem skvělé přihrávky, kolmice od hráčů na středu byly někdy fakt neuvěřitelné. Mým spoluhráčům patří velký dík.
Hráči ve vašem věku nově hrají Juniorskou ligu. Myslíte, že by odtamtud byla cesta do světa snazší?
Těžko říct. Hodně lidí říká, že Juniorská liga je takový dorostenecký fotbal, třetí liga je dospělejší. Staří borci se s ničím nepářou, má to vyšší úroveň. Podívejte se třeba na Prostějov, jaké má hráče.
Netáhlo vás to jako Jihomoravana k brněnské Zbrojovce?
Tak to vůbec ne. Já jsem vždycky chtěl co nejdál odtud, zažít úplnou změnu, poznat nové lidi. To mi s Nizozemskem vyšlo krásně. Tedy snad.
