Ve společnosti Šmicera, Kuky, Bejbla, Suchopárka, Šmejkala, Vaniaka, Kisela, Vlčka, Michala Petrouše a Přibyla se rozhodně neztratila a k vítězství 13:9 přispěla hattrickem i výborným výkonem.
"Ale když jsem v první šanci jen promáchla, hrozně jsem se styděla," usmívá se drobná fotbalistka. "Ale pak už jsem byla spokojená. Dát hattrick mezi mužskými, navíc uprostřed hráčů, které jsem vždycky obdivovala, to se snad počítá. Doufám, že jsem si o nominaci řekla i na příští rok."
Zápas se hrál v rámci 30. ročníku Bican Cupu.
Fotbalová záložnice Pěničková si samozřejmě udělala jméno mezi ženami, za Slavii hraje první ligu už od léta 1998. V mužském týmu si to už párkrát zkusila, ale letošní druhou prosincovou neděli považuje za opravdovou premiéru.
"Asi před šesti lety jsem hrála nějakou exhibici s rockerama, vzpomínám si, že tam byl Aleš Brichta. A loni na Bican Cupu jsem si zahrála taky, jenže to si slávisti rozdali jen mezi sebou. Ale teď v neděli už to bylo naostro se vším všudy," říká dvaatřicetiletá hráčka.
Když se dozvíte, že mezi kluky začínala už ve dvanácti, divíte se jejímu fotbalovému umu už míň.
STŘÍDÁNÍ. Slávistka Blanka Pěničková střídá v rámci fotbalové exhibice na hřišti Daniela Šmejkala.
"Jsem z Jirkova na Železnobrodsku, a když jsem byla malá, byli tam samí kluci, takže jsem si chodila hrát s nima. A jak si asi kluci většinou hrajou, samozřejmě že to byl fotbálek. A tak jsem měla první registračku už ve dvanácti v žácích nedalekého Železného Brodu. Protože jsem byla holka, musela se do Prahy posílat zvláštní žádost, a než se to vyřídilo, hrála jsem pár zápasů načerno na registračku jednoho kluka."
Protože děvčata mohou hrát společně s hochy jen do čtrnácti let, právě v tomto věku přestoupila do Jablonce, kde se hrála první ženská liga. A Blanka Pěničková ji začala hrát už v těch čtrnácti.
"Z jabloneckého týmu jsem se dostala do reprezentační osmnáctky, kterou tehdy vedl trenér Trávník působící ve Slavii. Takže k přestupu do Slavie už pak nebylo daleko," vzpomíná slečna Pěničková, která nemá nic společného s nedávnými ligovými fotbalisty Martinem a Pavlem Pěničkovými.
Od osmnácti hrála i za českou reprezentaci a skončila v ní po dvanácti letech, v roce 2010.
Působení v národním mužstvu jí také pomohlo naplnit velký fotbalový sen: rok hrála první italskou ligu v Udine.
"S Italkama jsme dvakrát hrály baráž o postup na mistrovství Evropy, ale pokaždé neúspěšně. Jenže mě si při té první baráži někdo z Italů všiml, protože za pár dní za mnou přišla naše slávistická manažerka s tím, že mě chtějí v Udine. Tak jsem v létě 2005 po roce ukončila studium na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu a šla si do Itálie splnit svůj sen. Hned jsem se dostala do základní sestavy a na ten italský rok vzpomínám moc ráda," pokračuje absolventka gymnázia s dodatkem, že lidi v tomto případě nemusí mít velké oči.
"Něco jsem samozřejmě vydělala, ale mužský fotbal to zdaleka není, barák jsem si za to nepostavila."
Od roku 2008 pracuje v marketingovém oddělení fotbalové Slavie, ovládá angličtinu a italštinu, pořád je kapitánkou prvoligového celku, a aby toho nebylo málo, dělá ve Slavii asistentku trenéra u jedenáctiletých žáků.
"Dan Šmejkal ve Slavii trénuje devatenáctku, takže se vídáme i na hřišti. A tak splnil slib, že mě nominuje mezi ty slávistické hvězdy. No, ostudu jsem snad klukům neudělala. Počítala jsem i se zápisným za ty góly, už jsem vytahovala peněženku, ale oni se po zápase nějak rozprchli."
Když má vzpomenout na své nejlepší fotbalové okamžiky, vybaví se jí kvalifikační zápas v Portugalsku, který Češky vyhrály 1:0 právě její brankou.
"A pak se musím pochlubit jedním semifinálovým gólem v naší lize. Bylo to v Brně, prošla jsem od našeho vápna až k tomu domácímu a poslala jsem míč nekompromisně do šíby. Navíc tenhle gól byl postupový."
V pražském Edenu pochopitelně sleduje i své mužské kolegy, takže pro ni nebylo žádnou těžkostí vybrat ideální podzimní sestavu.
"Teda, podle mě ideální," řekne po chvilce přemýšlení. "Čontofalský - Nitrianský, Latka, Hubáček, Juhar - Vošahlík, Petrák, Zmrhal, Mičola - Kisel, Koreš. Ale jinak mě jako slávistku na kluky moc mrzí, že po tom docela slibném začátku skončili v podzimní lize až jedenáctí."
Zatímco mnoho jiných žen druhou adventní neděli peklo vánoční cukroví, slečna Blanka dávala góly.
"Já totiž stejně nepeču. O to víc už se ale těším na cukroví od maminky, za kterou domů do Jirkova na Vánoce jedu. Sejdeme se tam s oběma sestrami, každá už má dvě děti, tak si to společně užijeme."
A co by si přála najít pod stromečkem?
"My už delší dobu vymýšlíme dárky jen pro ty malé. Takže si pro všechny přeju hlavně zdraví. A jestli bych mohla mít jedno přání fotbalové, tak aby to naše mužské áčko na jaře obživlo a útočilo na pohárové příčky,"
