„Schalke znám dobře, takže vím, že se na to nevyfláknou, nepřijedou prohrát. Zodpovědnost vůči klubu a tradici je obrovská,“ ujišťuje bývalý gólman, který v Česku vyhrál tři tituly s Baníkem Ostrava. A přidá svůj tip: „Vidím to na remízu. Schalke bude stačit, Spartě taky. V Německu ji po prvním zápase chválili, myslím, že ze skupiny postoupí oba týmy.“
Půjdete se na zápas podívat přímo na Letnou?
V Německu se mě taky ptali, ale jako baníkovec jsem říkal: To je jako kdyby se hráč Schalke šel podívat na Dortmund! Za nás jsme to měli skoro zakázané, na Dortmund jsme se pomalu nemohli dívat ani v televizi, taková je mezi těmi týmy rivalita. Ale to si dělám legraci, tak extrémně to necítím. Šel bych se podívat, ale musím na menší operaci, tak to bohužel nevyjde.
Povězte, jak jste se do Schalke v roce 1982 dostal?
Jediným možným způsobem: utekl jsem. Měl jsem kamaráda Karla Jarolíma, se kterým jsem hrál za jedenadvacítku a chtěl jsem jít za ním do Slavie. Jenže Baník mě nechtěl pustit. Tak jsme se s rodinou rozhodli jinak. Moje první žena je dcerou pana Mokrohajského, bývalého brankáře Baníku a ze strany maminky měla německý původ. Proto jsme naplánovali, že ilegálně odejdeme právě do Německa.
Jak se vám to povedlo?
Ve dvaaosmdesátém jsme skončili s Baníkem druzí v lize. Celé jaro jsme vedli, až v posledním kole jsme přišli o titul. Byli jsme nešťastní, naštvaní. Ale vedení nám i tak za odměnu zaplatilo dovolenou v chorvatském Šibeniku. To jsem chtěl využít k útěku, jenže lidé z Baníku zjistili, že se něco chystá.
Jak?
Paradoxní situace. Bratr mi vystěhoval byt, i když jsem mu říkal: Počkej, nespěchej s tím, uvidíme, jak to dopadne. Ale on se na to vrhl, jedna paní z našeho domu si toho všimla a dala echo na Baník.
Co se dělo pak?
Vedení za mnou poslalo spoluhráče Zdeňka Rygela, aby mi v Šibeniku zkusil odchod rozmluvit. Přišel za mnou, říkal: Pavle, něco jsem slyšel, je to pravda? Já mu to potvrdil a on, místo toho, aby mě začal přemlouvat, povídá: Jen běž (smích). Že prý on na to sám nemá odvahu, ať to zkusím já.
V Německu jste přitom neměl domluvené angažmá. Musely to být nervy, ne?
Nebyly. Už v učňáku a na průmyslovce jsem byl nejlepší ve třídě, měl jsem ambice. A to jsem si přenesl i do fotbalu. Chtěl jsem to prostě zkusit. Jezdili jsme ven a hráli s Bayernem, Düsseldorfem, tím pádem jsem měl vizi, cíl. V Česku jsem získal tři tituly, hrál jsem poháry - a měl jsem ho... Tady jsem hrál druhou bundesligu za Schalke a mohl jsem si za chvíli postavit barák. Myslel jsem prostě i ekonomicky, abych uživil rodinu.
Jak jste se octl zrovna v Schalke?
Musel jsem všechno vyřizovat sám. Měl jsem s sebou manželku, dvouletá dvojčata. Z Bělehradu jsme odjeli do Německa, měli jsme cizinecké pasy. První, co jsem udělal, bylo, že jsem napsal životopis a rozeslal ho po bundesligových týmech, byly to takové pionýrské časy. Odepsal mi Duisburg, tak jsem tam vyrazil na zkoušku. Málem mě servali z kůže, dřel jsem jako kůň, ale nakonec jen řekli, že mi dají do týdne vědět. Mezitím se ozvalo i Schalke, dohodl jsem si tam také testy a v den, kdy jsem tam měl odjet, jsem našel ve schránce dopis - byla to nabídka smlouvy z Duisburgu.
Kdo je Pavel MačákProfil prvního Čecha v bundeslize Narodil se v roce 1957, v Česku prošel Duklou a především Baníkem Ostrava, za který odchytal 53 zápasů a pomohl ke třem titulům. V létě 1982 emigroval do Německa, kde následně získal angažmá v Schalke 04. Ve slavném týmu strávil čtyři sezony, během kterých odchytal šestnáct zápasů v bundeslize a jeden ve druhé nejvyšší soutěži a stal se prvním Čechem, který hrál německou první ligu. Už před ním to sice dokázal Mirko Votava, ten ale v Německu žil od dětství a získal občanství. Kromě Schalke chytal Mačák také za třetiligový Schöppingen a za Recklinghausen, se kterým postoupil ze čtvrté nejvyšší soutěže. Později odchytal jeden zápas německého poháru za amatérský Remscheid. Dnes bydlí v Německu, do Česka se často vrací za fotbalem, rodinou a kamarády. |
Co jste dělal?
Vzal jsem ten papír s sebou, ukázal ho Assauerovi, který v Schalke dělal manažera a je to takový můj druhý táta. On zvedl telefon, zavolal do Duisburgu a řekl: Pavel zůstane tady. A bylo hotovo.
Jak vás Schalke uvítalo?
Dostal jsem smlouvu, dali mi byt, všechno, co jsem potřeboval, zařídili. Ale jinak jsem začal od nuly, tam nikoho nezajímalo, že jsem byl druhý ve známkování brankářů v československé lize. Neměl jsem manažera, musel jsem si všechno vybojovat sám. Ale bylo to samozřejmě dobré rozhodnutí, i když na začátku jsem nemohl hrát, měl jsem kvůli emigraci od UEFA zákaz na osm měsíců. A v prvních dnech jsem si říkal, kde jsem to skončil.
Skutečně? Co vás udivilo?
Klub byl v dluzích, pomalu zralý na krach. Byl tam třeba jen jeden masér, přitom na Baníku jsme už v té době měli tři! Žádný trenér brankářů, na kterého jsem byl z Dukly a Ostravy zvyklý. A když jsme třeba dostali obinadlo, museli jsme ho pak vrátit, aby se vypralo a znovu navinulo. Nedávno jsem se potkal s Klausem Fichtelem, který má v Schalke odehráno přes 400 zápasů, kecali jsme, vzpomínali. Říkali jsme si: Sakra, tam tehdy nikdo nebyl! Jeden trenér na všechny. Privátní sponzoři to naštěstí zachránili. Viděl jsem pak zarámované ty šeky: milion od jednoho člověka, milion od dalšího... Ale pořád jsme měli narváno, čtyřicet tisíc diváků, to byla paráda.
Jak jste na tom byl s jazykem? Uměl jste německy?
Na průmyslovce jsem měl jen ruštinu, zatímco moje paní se německy učila na gymnáziu čtyři roky. Ale během měsíce dvou jsem mluvil lépe než ona. Nebál jsem se, kecal jsem a Němci mi nikdy neřekli, že mluvím špatně, spíš to ocenili. Chodil jsem asi osm měsíců na kurz do školy, zdokonaloval jsem se.
Co ještě si z prvních měsíců v Německu vybavíte?
Byla sranda. Když jsme hráli proti Darmstadtu, potkal jsem se třeba s Nehodou a Macelou, se kterými jsem hrál jako bažant v sedmdesátých letech v Dukle. Tehdy jsme Nehodovi s Vláďou Táborem a Zdeňkem Ščasným museli mýt auto, pak proti němu najednou hraju v Německu... Koukali na mě, divili se: Ty, takový mladý soplák, hraješ za slavné Schalke a vyděláváš víc než my?
Kromě slušných peněz jste najednou měl i hodně slavných spoluhráčů, ne?
Jasně. Když jsem přišel, říkali mi: pojď se podívat na zápas dorostu, hrají tam dva šikovní kluci. Jeden z nich byl Olaf Thon, pozdější mistr světa, druhý Michael Skibbe, který pak trénoval Dortmund nebo Leverkusen a teď vede národní tým Řecka. S Thonem jsem pak byl celou dobu na pokoji, postavili jsme spolu barák, jsme dobří kámoši. Ale byli tam i zkušenější kluci. Bernard Dietz, kapitán nároďáku v roce 1980, kdy vyhráli mistrovství Evropy, chodil k nám domů na svíčkovou, taky dobrý kamarád. Pak Klaus Fichtel, který hrál v Schalke až do třiačtyřiceti, dneska je mu už sedmdesát. Nebo Werner Lorant, který potom trénoval Čechy v Mnichově 1860.
A co brankář Walter Junghans, přes kterého jste se málokdy dostal mezi tyče?
Pamatuju si legendární pohárový zápas s Bayernem, který skončil 6:6. On si tam ty góly dával pomalu sám... Byl to výborný brankář v tréninku, ale v zápase býval nervózní. Říkali mu: „Mein gott, Walter!“ Já jsem si pak dělal srandu, že kdybych chytal já, skončilo to 0:0 a nebylo by na co vzpomínat. A oni jen: Vy Češi jste Švejci, pořád si ze všeho děláte legraci.
Za tři sezony jste odchytal jen sedmnáct zápasů. Přesto si vás v klubu pořád považují, že?
Pořád mě zvou na různé akce, letos jsem tam byl už třikrát. Třeba bývalý spoluhráč Petr Zajaroš se divil: Proč ti pořád dávají lístky, když jsi tam odchytal pár zápasů? Povídám mu: Poslouchej, já jsem si to všechno vydřel sám. Můj jeden zápas v bundeslize vydá za dvacet tvých ve francouzském okresním přeboru, nebo kde jsi to hrál. Ostatní kluci se smáli, jak jsem mu to nandal.
Přesto. Nemrzelo vás, že jste si nezachytal víc?
Byl jsem vděčný za to, že jsem se dostal do Německa, do bundesligy. Ale ambice jsem měl, bojoval jsem. A každé to utkání pro mě mělo cenu zlata. Byl jsem levný a kvalitní náhradník, kterého málokde najdete. Kluci často zlobí, dělají si naschvály, najít dobrou dvojku je těžké. Já jsem pro tým žil a kde jsem byl, tam byl úspěch. V Baníku, v Dukle i v Schalke. A beru to skoro stejně, jako kdybych těch zápasů odchytal sto padesát, protože pokaždé jsem byl připravený naskočit, nechyběla mi disciplína. V české lize to bylo tak, že náhradníci klidně šli před zápasem na klobásu. To tady neexistovalo.
Poznal jste v Schalke velký tlak?
Už ve druhé bundeslize, kde jsem začínal, to bylo znát. Schalke bylo vždycky stavěné na emocích, ode zdi ke zdi. Vyhráli jsme, byli jsme nejlepší. Prohrálo se, chtěli nás ukamenovat. Hornický klub, v tom to bylo podobné jako v Ostravě. Taky nám říkali: Podívejte se, horníci tady makají na šachtě a vy se flákáte. V Schalke to bylo extrémnější než v Baníku, ale fungovalo to.
Pavel Mačák při jednom ze zimních turnajů v brance staré gardy Baníku Ostrava.
Na který odchytaný zápas vzpomínáte nejvíc?
V sezoně 86/87 jsem byl v sestavě kola, když jsme hráli proti Hamburku. Sice jsme prohráli 0:2, ale přesto jsem se tam dostal. Třeba spolu s Matthäusem, což bylo velké vyznamenání. No a pak remíza proti Bayernu. Vedli jsme 2:0, oni nakonec v poslední minutě vyrovnali, ale stejně to byl úspěch. A na 72 tisíc diváků nikdy nezapomenu.
V roce 1987 vám vypršela smlouva a v Schalke jste skončil. Co se dělo pak? Podle údajů na internetu to vypadá, že jste v té době s fotbalem skončil.
Ale kdepak. Šel jsem do Schöppingenu, do třetí ligy, za Dietzem, který tam dělal trenéra. Byl tam dobrý sponzor, dobré peníze, zůstal jsem dva roky. Pak jsem odešel do Recklinghausenu, což je kousek od Gelsenkirchenu, pěkné město. Tam jsem postavil dům, další dva roky jsem chytal. Báli se, abychom nespadli do páté ligy, zatímco já šel za ředitelem a domluvil prémie za postup. A opravdu jsme nakonec vyhráli ligu a postoupili do třetí nejvyšší soutěže.
Poslední zmínka ve vašich statistikách je ale pozdější, z roku 1994. Najednou jste z ničeho nic nastoupil v Německém poháru...
Jo! To bylo zajímavé. Chytal jsem už za starou gardu a se mnou hrál nějaký Detlef Pirsig, který trénoval v nižší soutěži Remscheid. Jednou mi povídá: Hele, ty jsi ještě pořád ve formě, nechceš si zachytat pohár proti Kolínu nad Rýnem? Tam byly tehdy hvězdy: Ilgner, Polster... Prý ať si řeknu, kolik peněz chci. Tak jsem si řekl o tři tisíce marek a šel chytat.
Co jste dělal, když vaše profesionální kariéra skončila?
Je to taková moje temná minulost, ale dneska už to klidně řeknu. Když jsem skončil, dělal jsem v Schalke trenéra brankářů, vedl jsem třeba Jense Lehmanna. Ale tehdy jsem se zamiloval a bývalý manžel té ženy mi rozbil auto. Porval jsem se s ním, skončil ve vazbě. Zaplatil jsem kauci a dostal se ven, ale ztratil jsem kvůli tomu zaměstnání. A přišel o možnost trénovat třeba Neuera, který byl v Schalke odmalička. Ten si pak dokonce trenéra brankářů vzal s sebou do Bayernu... Kdybych neměl ten průšvih, mohlo se stát, že bych ho teď trénoval já. Takhle máme společné jen to, že jeho styl je hodně podobný jako byl můj.
Ano?
Jo. Já byl taky pořád ven ze šestnáctky a většinou se mi to vyplatilo. Neuer chytá úplně stejně, taky vybíhá, klidně hlavičkuje před vápnem. Když ho vidím, říkám si, že mě snad někdy musel vidět chytat a okoukal to. (smích)
V Německu jste zažil krásné roky, angažmá v Schalke vám změnilo život. Máte i nějakou špatnou vzpomínku?
V osmdesátých letech tu byl ten černý stín dopingu. Pořád se to v Německu zahrává do autu, ale já vím, že tenhle problém existoval. Toni Schumacher, slavný brankář, se kterým jsem se později skamarádil, o tom napsal knížku, kterou jsem zhltl za jedinou noc. Měl stoprocentní pravdu. Tu ale dodneška hodně lidí nechce slyšet, všechno se zametlo pod koberec. Přitom někteří hráči brali prášky i na tréninku. Některým okysličovali krev, na lavičce náhradníků se kutálely tablety... Klukům šlo o to, aby hráli a měli prémie. To se mi nelíbilo, nechápal jsem to. Sám jsem se k tomu nikdy nesnížil.
Bydlíte v Německu, jak často se dostanete do Česka?
Už po revoluci jsem začal jezdit do Olomouce, pomáhal jsem Kubíčkovi s přestupy. A taky teď často dojíždím. V Ostravě mám kamarády, část rodiny, chodím na Baník. Zrovna před pár dny jsem potkal trenéra Korytáře, dával jsem mu nějaké tipy, co dělat. Třeba ať udělají setkání s bývalými hráči, aby ti mladí kluci trochu nasáli atmosféru té doby, kdy tu byly úspěchy. Je mi ho líto, má odvahu, že do toho šel. Baník teď trpí tím, co se tam léta dělalo špatně.
Věříte, že se zachrání?
Jsem optimista a není mi to jedno. Každý říká, že Baník spadne, ale já pořád vidím tu tradici, jméno... Lidi čekají jen na to, až zase začne hrát dobře. Jinak by určitě chodili i do Vítkovic, to jsem si jistý, cítím to. Kdyby hráli trochu lépe, bude chodit deset tisíc. Ale bohužel ten tým... Ti kluci se v první lize učí hrát fotbal. Nemůžeme si namlouvat, že to stačí. Bohužel zatím ne.
