Jak vlastně životní jubileum někdejší fotbalový kanonýr vnímá? "Jenom jako hezky zakulacené číslo. A jestli při téhle příležitosti nějak bilancuju? Spíš naopak, těším se, co život přinese po padesátce," říká Luhový.
Proč jste se vůbec coby tvrdý kritik poměrů v českém fotbale z médií před časem stáhl?
Impulzem, abych z téhle sféry odešel, byl pocit stereotypu a zjištění, že český fotbal si vytváří zbytečné problémy a zatěžuje člověka, aby přemýšlel nad něčím, co stejně nic nepřináší... A také typ lidí působících ve fotbale. To zaprvé.
A zadruhé?
Když mi nějaký fotbalový novinář zavolal, musel jsem se jen a jen opakovat. Řeknu ale jednu zajímavost. Dnes, když někdo zabrousí na téma fotbal, protože se zná s někým z fotbalu, a chce slyšet můj názor na něco, co ho zajímá, tak se mě nakonec vždycky zeptá: Proč o tobě říkají, že jsi potížista? A já mu odpovídám: Protože nepotřebuju zprostředkovatelské služby typu pána, jemuž se ve fotbalovém zákulisí přezdívá Chřestýš, a který v dnešní korupční aféře pomáhal k úspěchu oběma stranám.
Před lety jste se však dokonce přihlásil do výběrového řízení, když fotbalový svaz hledal generálního sekretáře.
Ano, přihlásil jsem se. A pohovor proběhl naprosto korektně. Ale musím říct, že tehdejším výběrem Petra Fouska udělal svaz moc dobře, protože Petr se potom ukázal jako skutečně velmi dobrý generální sekretář.
Přestože jste za fotbalem udělal před více než třemi lety tlustou čáru, můžeme se bavit právě o něm?
Prosím, ptejte se.
S hráčskou kariérou jste začínal v Púchově, ale pár dnů po devatenáctých narozeninách začátkem roku 1982 jste přišel do bratislavského Slovanu. Co stálo za tím, že se z vás po pár letech stal Pražák?
Když jsem hrál za Slovan, chytal tam první federální ligu Zdeněk Tulis, dnešní šéf fotbalové Jihlavy. A ten mi tenkrát říkal, že moje budoucnost je v pražské Dukle. A že když tam půjdu na vojnu, ať to tam podepíšu. V roce 1984 jsem povolávací rozkaz na Julisku skutečně dostal a asi po roce jsem to opravdu podepsal. A udělal jsem moc dobře.
Milan LuhovýNarozen: 1. ledna 1963 |
A v české metropoli jste zůstal natrvalo.
V Praze jsem se oženil a před třemi lety také rozvedl. Musím říct, že Praha je krásné město, které ale nedokáže zhodnotit svůj potenciál.
Dvakrát jste se stal nejlepším ligovým střelcem, v roce 1988 jste dal 24 gólů a v dalším ročníku 25. O tři roky později jich dal Dubovský ze Slovanu Bratislava 27 a vaši pětadvacítku zopakoval teprve až v minulém soutěžním ročníku jablonecký Lafata. Co na to řeknete?
Že kdybych si na jaře 1989 pět kol před koncem ligy nezlomil lýtkovou kost, dal bych těch gólů třicet. Dubovský byl vynikající střelec. Bohužel, kvůli svému mimofotbalovému životu to v zahraničí nepotvrdil. Lafata se ke své škodě dostal do mimořádné střelecké formy až kolem třicítky, takže zpeněžit a zhodnotit jeho góly už nejspíš nebude možné.
Jak vzpomínáte na národní mužstvo?
Ze všeho nejvíc si budu pamatovat debut. Na podzim ve dvaaosmdesátém jsme hráli v Bratislavě kvalifikaci se Švédskem. Šel jsem do zápasu na poslední čtvrthodinu, vedli jsme 2:0, takže pro nováčka ideální šance. No jo, jenže v posledních třech minutách jsme dostali dva góly a skončilo to 2:2. Příšerný, na to se zapomenout nedá.
Ale na druhou stranu jste dal gól na mistrovství světa v Itálii.
Dal, ale ten gól nic neřešil. V prvním zápase základní skupiny proti USA jsem zase nastoupil až v závěru a dal jsem branku na konečných 5:1. Měl jsem raději góly, které rozhodovaly zápasy.
A kdybyste měl vzpomenout svůj nejlepší zápas v kariéře?
Určitě to bylo v dresu španělského Gijónu. Hráli jsme doma s Barcelonou, už si nevzpomínám, jestli to bylo 1:1, nebo jestli jsme 1:0 vyhráli. Gól jsem sice nedal, ale cítil jsem, že mi to šlo opravdu mimořádně. Byl jsem k neudržení, jeden protihráč se na mně dokonce vyfauloval, když mě nemilosrdně sejmul a viděl červenou. Tehdy byl v Gijónu jeden funkcionář, který mě moc nemusel. Když jsme se pak po letech potkali, ten mi ten zápas připomněl a dušoval se, že to ode mě byl opravdu fantastický výkon.
Co především vám fotbal dal?
Na tohle se odpovídá těžko, protože mi toho dal hodně. Ale abych to moc nerozváděl, dal mi šanci zahrát si jednu z nejprestižnějších evropských soutěží, kterou je liga ve Španělsku. Byla to vynikající škola. A samozřejmě, že fotbal mi taky dal nadstandardní žití.
V roce 2001 jste získal nejvyšší trenérské vzdělání, vystudoval jste profesionální licenci UEFA. Proč jste tedy nikdy netrénoval?
Já ani neměl úmysly vrhnout se na trenérské řemeslo. Ale chtěl jsem si to vyzkoušet, co to trenérské studium vlastně obnáší.
Ale fotbal jistě sledujete alespoň jako fanoušek.
To ano. Docela pravidelně chodím na zápasy Dukly a Sparty. A skoro všechny zápasy Plzně vidím v televizi.
Co tedy na výkony Dukly, Sparty a Plzně říkáte?
Dukla předvádí celkem hezký fotbal, přestože jde o mužstvo bez hvězd. Střelecky je docela efektivní a vždycky vidím góly. Sparta udělala hodně dobrý tah s trenérem Lavičkou, ale jejímu fotbalu schází to, co má Plzeň. Plzeňský hráč s míčem má vždycky dva tři spoluhráče, které může využít k přihrávce. A proto Plzeň může praktikovat rychlejší, hezčí a efektivnější fotbal. Právě tohle Spartě zatím chybí.
Co si myslíte o loňském nástupu trenéra Straky na lavičku Slavie?
Straka prostě přecenil svou sílu, trenérské kvality a odvahu. Byl přesvědčený, že to ve Slavii ustojí. A tak se od fotbalové veřejnosti dobrovolně nechal lynčovat. Rozhodl se sám a sám také skončil. Zkrátka Straka správně nevyhodnotil danou situaci. Mě ale spíš překvapila nenávist fanoušků vůči novému majiteli klubu Řebíčkovi, který Slavii pomohl.
Jak se vám jevil loňský příchod, celkově už třetí, trenéra Hřebíka do Sparty?
Považuji to za opakovanou chybu, ze které se Sparta nepoučila. V polovině soutěže s náskokem šesti bodů na prvním místě vyměnit trenéra a ponechat jako hlavního kouče tělocvikáře Martina Haška, který je dobrý k stavění překážkové dráhy a tak podobně, mi přijde velice nezodpovědné. Je to ale vina především lidí, které majitel klubu Křetínský ve Spartě zaměstnává. Ti pochopitelně nechtěli ohrozit svá velice dobře placená místa, a tak to svému šéfovi všechno úslužně a pokrytecky odkývali. A s tímto rozhodnutím pak možná přišly další následky v podobě výkonů některých klíčových hráčů, kteří neakceptovali ani Hřebíka, ani Haška.
Můžete říci, jak na vás působí poslední, stále ještě nevyšetřená korupční kauza, na níž jako první upozornil sparťanský šéf Křetínský?
Křetínský na údajné korupční jednání upozornil až teď, když se podezřelé okolnosti dotkly jeho Sparty. Jenže korupční problém v českém fotbalu nikdy vyřešen nebyl. Před šesti lety to odnesli Horník a spol., ale korupce setrvačností pokračovala dál. Nejspíš se jen změnily osoby a obsazení, protože rozhodně nejde o problém náhodný, ale organizovaný. Něco tady prostě nefunguje a každou chvíli se tady opakuje stejný problém. To znamená, že je zapotřebí udělat razantní změnu. To samé uděláte v osobním životě, když vám v něm určité věci dlouhodobě nefungujou. Něco prostě změnit musíte.
Jak myslíte, že to se současnou kauzou dopadne?
Největší ponížení je, když vám lidi do očí říkají, jaký jste skvělý chlap, ale když se otočíte, začnou se smát, jak vás doběhli. To mluvím o panu Křetínském, jemuž nejen ve Spartě většina lidí jen pochlebuje. Teď Křetínský s něčím začal, ale pozor, musí to i zdárně dokončit. Jinak se mu totiž budou smát ještě víc.
