Šmicer v pátek dopoledne rozmlouval se čtenáři v on-line rozhovoru iDNES.
Třiatřicetiletý fotbalista laboruje s vážným svalovým zraněním už od konce února. Natržený zadní stehenní sval na pravé noze mu stále nedovoluje ani pořádně trénovat.
"Původně jsem si myslel, že bych mohl stihnout aspoň poslední přípravný zápas s Trinidadem. Jenže když nemůžu deset dní před prvním zápasem na mistrovství světa trénovat, nemá smysl do Německa jezdit," pokračoval Šmicer.
Kdy jste poprvé začal pochybovat, že se stihnete uzdravit?
Před týdnem na soustředění v Seefeldu. Tam mě v tom svalu zase píchlo a musel jsem i při těch lehkých trénincích zvolnit.
A kdy přišlo definitivní rozhodnutí, že to balíte?
Zvažoval jsem to od včerejšího večera. Ještě jednou jsem podstoupil lékařské vyšetření, jenže u svalového zranění nikdo neřekne, kdy přesně budete v pořádku. Záleží na vašich vlastních pocitech. A já cítil, že to prostě nepůjde. Přemýšlel jsem o tom skoro celou noc, dopoledne jsme si sedli společně s doktory a při téhle schůzce jsme se dohodli docela rychle, že končím.
Bylo to pro vás těžké rozhodování?
Jednoduché to teda rozhodně nebylo. Pořád jsem doufal, že to bude lepší, ve třiatřiceti letech jsem měl na dosah zahrát si poprvé na mistrovství světa. Ale člověk prostě musí mít nějakou zodpovědnost i hrdost. To čekání na zázrak by nemělo smysl. Nemohl jsem přece nechávat v napětí jak trenéra, tak spoluhráče.
Ale uvažovalo se i tom, že byste třeba stihl alespoň poslední zápas v základní skupině proti Itálii.
No jo, ale záruka nebyla nikde. Třeba bych ho stihl, ale třeba taky ne. Navíc když jsem si to tak všechno probíral, došel jsem k závěru, že když jsem tři měsíce bez zápasu, tak přece nemůžu jet s klidným svědomím na mistrovství světa.
V každém případě jste ale s výpravou být mohl. I když jako nehrající fotbalista.
Dívat se jen z tribuny na mistrovství, na kterém jsem chtěl hrát, to teda ne. Ale určitě se za klukama na dva tři dny přijedu podívat.
Ten vytoužený start na světovém šampionátu byl ale na dosah...
Co se dá dělat. Mistrovství světa mi pořád unikalo a teď už asi uniklo nadobro. Ale já toho s fotbalem a s národním mužstvem prožil moc a moc, mám na co vzpomínat, život jde dál.
Mluvíte, jako byste s fotbalem končil nadobro.
Takhle jsem to nemyslel. Jen jsem chtěl říct, že i bez mistrovství světa mám na reprezentační nádherné vzpomínky.
A kdy jste své rozhodnutí té reprezentační partě oznámil?
Při dnešním obědě. Kluci byli překvapení, protože i oni věřili, že se nakonec do pořádku dám. Ta moje krátká řeč nebylo nic veselého a příjemného. Musím přiznat, že v jednom momentu mi tekly slzy.
Prožíváte nejsmutnější chvíle fotbalové kariéry?
Nejspíš asi jo. Hrozně mi taky bylo, když jsme v semifinále posledního mistrovství Evropy prohráli s Řeckem. Ale to byl trochu jiný smutek. Tentokrát to bylo s těma slzama. A nevzpomínám si, že bych kvůli fotbalu před někým brečel.
Traduje se o vás, že většině mužstev nosíte štěstí, ať už je to v klubu, nebo v reprezentaci. Co si teď národní mužstvo počne?
Kluci to prostě budou muset zvládnout beze mě. A třeba jim tentokrát přinese štěstí to, že tam nebudu.
Jak v téhle chvíli vidíte vaši fotbalovou budoucnost?
Teď se v klidu vyléčím a budu se se spoluhráči z Bordeaux těšit na Ligu mistrů. A když mě někdo bude chtít, rád bude pokračovat i v národním mužstvu. Ale když v něm dostanou přednost mladší, vadit mi to nebude. Jak říkám, v nároďáku jsem od roku devadesát tři, mám za sebou úspěchy i v klubech, takže dokazovat na hřišti něco sobě nebo jiným už nemusím.
