Teď bohužel ztrácíte i naději, že ještě někdy budete mít šanci vidět mistra v akci na nejvyšší úrovni a něco málo od něj okoukat.
Ronaldinho, jeden z největších bavičů a kouzelníků fotbalové historie, ohlásil v sedmatřiceti konec kariéry.
Ten vlastně nastal už v září 2015, kdy skončil ve Fluminense. Od té doby nikde nehrál, ale jeho fanoušci pořád v koutku duše věřili, že ještě do fotbalového kolotoče naskočí.
Nenaskočí. Už se bude jen loučit.
„Ano, je konec,“ potvrdil jeho bratr a agent Roberto Assis a prozradil plány: „Vymyslíme něco pěkného po mistrovství světa. Zorganizujeme akce v Brazílii, Evropě a Asii. Samozřejmě uděláme taky něco s brazilským národním týmem.“
Důstojnou rozlučku si Ronaldinho stoprocentně zaslouží. V jeho podání vypadal fotbal jedinečně, jako umění. A zároveň jako nejjednodušší věc na světě.
Nedal tolik gólů jako současné hvězdy, neposbíral tolik Zlatých míčů – doma má jen jeden. Ale nemá náhodou fotbal být hlavně zábava?
Cristiano Ronaldo působí jako bezchybný stroj, Lionel Messi umí zázraky, ale občas se na hřišti kaboní. Ronaldinho vyhrál mistrovství světa i Ligu mistrů, ale na rozdíl od nich si hlavně viditelně užíval každou vteřinu kariéry. Na tváři mu pořád hrál bezstarostný úsměv, jako by si kopal na ulici nebo na pláži.
Když už je řeč o úsměvu, ten jeho léta charakterizoval silný předkus a křivé zuby. Fanoušci soupeřů se mu často vysmívali, volali na něj, že je ošklivý. Co on na to? Smál se.
„Jsem ošklivý, ale nechybí mi šarm,“ vtipkoval. „Jak by se někdo mohl smát mým zubům? Vždyť je mám nejhezčí na světě.“
Postupem času asi změnil názor, protože před čtyřmi lety proseděl desítky hodin v zubařském křesle a nechal si vytvořit dokonale souměrný úsměv.
Ještě s původním poznávacím znamením ho kdysi Barcelona vykoupila z Paříže. Ronaldinha mohl mít i Real, ale radši přivedl anglického fešáka Davida Beckhama, protože se mu brazilský talent zdál „příliš ošklivý“.
Jak musel později litovat! Snad nejvíc v listopadu 2005, při domácí porážce 0:3 v El Clásiku, kterou Ronaldinho zařídil dvěma góly. Když slavil druhý, fanoušci Realu potlačili hrdost a ocenili hvězdu Barcelony potleskem vestoje. Nevídaná věc!
V době největší slávy byl Ronaldinho nezastavitelný. Schválně si na internetu pusťte video jeho padesáti nejlepších gólů a zkuste rozsoudit, který je nejhezčí.
Nůžky na několik způsobů? Geniální obloučky? Nebo slavné bodlo v Lize mistrů proti Chelsea? Snad jen on dokázal často vysmívaný kop povýšit na dotek génia.
Když Philippe Coutinho z Liverpoolu v prosinci přechytračil skákající zeď Brightonu tím, že ji z přímého kopu podstřelil, trenér Klopp prozradil, že mu fintu poradil klubový analytik.
Při vší úctě ke Coutinhovi – Ronaldinho si počínání protihráčů analyzoval sám. A podobný podstřel předvedl hned několikrát.
Jediná kaňka na jeho kariéře? Začala příliš brzy uvadat. Z Barcelony odešel, když se začal víc bavit mimo hřiště: pil, ponocoval, tančil v barech. Aby nesváděl Messiho, který k němu vzhlížel, klub se s ním v osmadvaceti rozloučil.
Pak už nikde nezářil tak jako dřív, ale pobavit pěknou fintou, geniální přihrávkou nebo parádním přímým kopem uměl pořád.
„Někdo umí psát, jiný tančit, mně bůh předurčil, abych hrál fotbal,“ říkal. „Snažím se ten dar využít.“
Dařilo se to náramně. Jeho kouzla teď budou fotbalu chybět.
