V rámci akce Narozeniny Lipence 2013 nastoupil v týmu jednoho z oslavenců, Jana Kollera. Zahrál si tak třeba s Markem Jankulovskim nebo Jiřím Jarošíkem a na hrotu útoku byl hodně vidět.
Dal první gól svého týmu v turnaji, nabízel se, sprintoval... Ale také zahazoval šance. "Dvacet let jsem fotbal skoro nehrál, to musí být znát. Ale ne všechny ty situace byly tak jednoduché, jak se na první pohled mohly zdát," usmíval se. "Někdy jsem třeba dostal míč trochu na paty... Ale taky jsem pár šancí zazdil, to je pravda."
Budou teď podobné fotbalové akce ve vašem diáři přibývat?
Exhibice asi moc ne. Hraju za Amforu, tady v Lipencích jsem byl už asi podruhé nebo potřetí a příště zase určitě rád přijedu, ale hlavně bych rád hrál soutěžní zápasy. Zkusil bych si třeba nějakou nižší třídu nebo přebor.
Zrovna Lipence teď postoupily do A třídy...
Asi by to na mě bylo daleko. Spíš budu hledat nějaký tým na Praze 6, abych to měl blízko. Trénovat už asi nebudu, spíš budu chodit jen na závody... Vlastně zápasy (úsměv). Tak budu hledat tým i podle toho, komu tahle podmínka nebude vadit.
Už se během prvního dne po skončení kariéry objevily nějaké nabídky?
Jo, dva týmy už se ptaly, ale konkretizovat nebudu. Něco padlo možná spíš z legrace, tak uvidíme, je to ještě daleko. Teď víc řeším golf.
Nevadí vám při fotbale bolavá pata, kvůli které jste ukončil atletickou kariéru?
Vůbec ne, při fotbale to není cítit. Pata bolí když si obuju tretry, jinak ne. Navíc atletika a fotbal, to je obrovský rozdíl. Atletika je mnohem náročnější, intenzivnější.
Nastoupil jste v útoku. Je to vaše oblíbené místo v sestavě?
Hraju tam celý život, dozadu naopak neumím skoro vůbec. To je moje slabina a v prvním zápase to asi bylo vidět. Kluci mě na chvíli pustili do středu zálohy a na to nejsem zvyklý, moc mi to nešlo. Útok mi sedí daleko víc.
Nepředhazovali vám už spoluhráči zahozené šance?
To ne. Každý někdy něco zpacká, jen nesmí packat pořád. To je potom člověk packal a nikdo ho už příště nikam nepozve (smích). Nějaké góly jsem dal, na pár jsem i přihrál a že to někdy uletí? S tím se počítá.
Nastoupil jste za tým Jana Kollera. Nelanařili vás i ostatní oslavenci - Vladimír Šmicer, Ivan Hašek nebo Jakub Kohák?
Je pravda, že se znám hodně dobře i s ostatními, ale nakonec to vyplynulo tak, že jsem nastoupil za Honzův výběr. Asi byli nejslabší, tak potřebovali nějakou oporu.
Jak se vám s Kollerem, Jankulovskim nebo Jarošíkem na hřišti spolupracovalo?
Bylo to příjemné. Kluci si dají míč pěkně do nohy, spoustu toho i zachrání v poslední chvíli. Často mi přihrávali, byl jsem dost ve hře. To se mi líbí.
Nebylo jejich tempo někdy až moc rychlé?
Ani ne, přece jen jsem fotbal dost dlouho hrál - od pěti až skoro do dvaceti. Takže některé návyky mi už zůstanou snad na celý život. Snad jsem se té jejich rychlosti dokázal přizpůsobit.
