Čas utíká kvapem. Avšak Romanu Pivarníkovi doma v Olomouci zase tolik ne. Půl roku po náhlém konci ve Zlíně je bez práce. Mohl si tak v klidu vyhodnotit, proč nevyšlo ani předchozí angažmá v Brně.
V tabletu nemá pouze sestřihy akcí, ale rovněž poznatky z psychologických knížek. Na trenéřině není existenčně závislý, říká, co si myslí.
Osobitý dvaapadesátiletý Košičan, který skončil v Sigmě ze čtvrtého místa a v Plzni dokonce z prvního, což je rarita, má o čem vyprávět. „Pod stromeček bych chtěl novou výzvu,“ usměje se.
Fotbal sledujete nonstop.
Kromě Sigmy jezdím na Baník, který je blízko. Když jsem v Praze, jdu na Spartu, Slavii, Bohemku. A byl jsem taky v Žilině podívat se, jak vypadá fotbal na Slovensku. Na šest dní jsem si udělal i výlet do Barcelony a spojil to se Slavií.
Aby i manželka byla spokojená?
To bohužel ne, v Barceloně to byla pánská jízda - osm chlapů.
Vyčistil jste si za posledních šest měsíců aspoň trochu hlavu?
Možná ze zdravotního hlediska, což si člověk neuvědomuje, přijde pauza vhod. Ale nemám to pocitově tak, že bych ji potřeboval. Jsem rozpolcený, zda nejít v životě jiným směrem než fotbalem.
Prosím? Vy a bez fotbalu?
Stále o tom uvažuji. Pokud bych se tak rozhodl, pak už bych se těžko vracel do fotbalu. Má se dělat naplno, ne dvě tři věci najednou.
O čem přemýšlíte?
Baví mě stavebnictví. Manželka má pro to velké cítění. Když jsme stavěli dům, věnovali jsme mu s architektem hodně práce. To mě uspokojuje. Člověk chce práci, která ho baví. Ve fotbale mám štěstí, že je to můj koníček. Baví mě taky servis, konstruování motorek.
Relaxujete na harleyi.
Nebojím se ale žádné práce, jsem kutil odmala, jsem zručný, byl jsem k tomu veden.
Takže si založíte stavební firmu?
O tom jsem uvažoval už před dvaceti lety. Teď jsou už projekty někde jinde. Zatím se tomu bráním. Jak jste řekl: Fotbalem žiji. I manželka ví, že bez fotbalu neumím být šťastný. Jsme spolu přes třicet let, prošla to se mnou od začátku hráčské kariéry. To samé děti. Je to náš život a stále se toho nechci vzdát. Fotbal dělám přes čtyřicet let. Šel jsem od píky - od žáků.
Vyhodnotil jste si, proč jste teď bez práce? Co jste udělal špatně?
Analyzuji si to, ale jsou to věci, které se těžko řeší. Upozorňuji na ně už v průběhu práce v klubu. Já si tu chybu uvědomuji už v tom momentě, kdy ji děláme, že jsem lidi nedokázal přesvědčit. Fotbal je týmový sport, potřebujete jak hráče, trenéra, tak funkcionáře. Do Zlína jsem přišel na konci přípravy. Když jsem podepisoval smlouvu, bylo jasně dané, že přijdou ti a ti hráči, a na konci nepřišel nikdo. Já jsem cítil, že klub může mít ambice, aby byl úspěšný, a ne jen posbíral dost bodů na záchranu a to stačí.
Ve Zlíně jste marně vyhlížel náhradu za Beauguela a Traorého?
Nepřišel nikdo. Už za Bílka mužstvo z posledních šesti zápasů pět prohrálo. Udělal se Hlinka, kterého jsem chtěl, ale až ve třetím kole, aby to nevypadalo blbě.
A Brno?
Můžeme se bavit o tom, zda jsem do těch klubů měl jít, či ne. Když jdete do klubu, který má po deseti kolech čtyři body, a vy víte, že potřebujete získat 26 bodů ve dvaceti zápasech, není to jednoduché. Avizoval jsem, že potřebujeme přivést hráče, které známe. Například Řezníčka, jenže skončil v Sigmě. V základu jsem měl tři dorostence, to je pro ně velké plus. Krejčí šel do Sparty. Ale potřebovali jsme dobře posílit. To se nepodařilo. Bohužel byl zraněný gólový Škoda. To jsou věci, které nejdou ovlivnit.
Když jste v Sigmě skončil ze čtvrtého místa, také jste vedení otevřeně popisoval problémy. Jiný už nebudete, viďte?
Je to možná chyba, ale snažím se být otevřený. Dřív byly jen noviny, které se pak hodily do koše, a už se k tomu nedalo vrátit. Teď si můžete na internetu dohledat každý článek i několik let zpátky. A většinou tam říkám věci, za kterými si i dnes stojím. Když jsem v Sigmě skončil, řekl jsem, že čas ukáže, jak dopadne.
Dvakrát sestoupila...
Fotbalu věnuji neskutečné množství času a snažím se funkcionářům říct, jak by to mělo být. Buď se potkáme v názorech, nebo ne. Ve Zlíně mi neudělali žádného hráče, Csaplárovi sedm. Klub asi cítil, že někde zaspal.
A vy skončil po hádce na tréninku s útočníkem Poznarem. Zlín navíc přivedl mentálního kouče, což se vám nelíbilo.
Je to jako ve firmě - musíte se navzájem informovat o tom, co chcete udělat, a vědět, co chce udělat druhý. Problém byl, že jsem o tom vůbec nevěděl. S mentálním koučem souhlasím, protože hráči ho potřebují, ale je to trénink stejně jako taktický nebo fyzický. Běh na dlouhou trať. V kabině je šéf trenér, oni dali do kabiny ještě jednoho člověka, se kterým jsem se nikdy neviděl. Toho člověka by si přitom měl vybrat trenér, aby měl stejnou filozofii. Vy chcete hrát ofenzivně, a teď vám mentální kouč začne vykládat, jak mají hráči bránit proti Sigmě.
Jste složitá povaha?
Asistenti mi říkají, že jsem náročný na všechny, ale i sám na sebe. Stále se vzdělávám, hledám knihy v Německu, Americe. Vyžaduji, aby i hráči tomu dávali všechno.
A to je v Česku pořád potíž.
Jsou hráči, kteří fotbal berou jenom jako obživu, aby nemuseli chodit do práce. Pseudofotbalisti, průměrní hráči. Když nemám tak velký talent, musím tomu dávat víc. Ale tak to bohužel nebývá. A já se je snažím přesvědčit, aby tomu dávali víc. Někteří hráči pak dokážou negovat práci trenéra i hráčů, kteří chtějí něčeho dosáhnout.
Pak se musí poroučet.
Pokud jste v klubu déle, dokážete to ovlivnit tím, že si najdete jádro, které chce dávat fotbalu hodně. A část hráčů pošlete pryč. To je složitá věc. Úspěch jsem měl tam, kde jsem aspoň trošičku dokázal hráče ovlivnit a přivedl jsem si ty, které jsem trénoval. Prešov nemohl šest let postoupit, přišel jsem a najednou jsme vyhráli soutěž o 22 bodů. Ale ne s těmi hráči, kteří tam byli. To samé v Bohemce. Pro mě je důležité, abyste jeden rok nevyskočili a druhý nešli dolů. Chci, když hráči přijdou na stadion, aby nechali vše ostatní před ním.
Rodinu, starosti...
Telefony... Tohle by mělo být nastavené v klubu běžně, ne že je bordel a trenér bude dělat pořádek. Například v Plzni to bylo seshora nastavené dobře a trenér má práci lehčí.
Copak nebylo těžké proslulou plzeňskou kabinu plnou vlčáků ukočírovat?
Jsou to osobnosti. Hráči měli tendenci něco v zápase podcenit, ale nemůžu říct nic špatného. Hořava, Bakoš chodili dřív, pracovali na sobě před tréninkem. I Limberského jsem dokázal k určitým věcem přesvědčit.
Aby vyrýsoval břicho.
Dal se do kupy a před zrcadlem začal ukazovat: Podívejte, trenére, jak jsem vyrýsovaný! Třeba když mi přišel Čížek do Bohemky, měl šest kilo nadváhu. Nechtěl jsem, aby přestal kouřit, byla to pro něj droga, ale zvládl i to. A kariéru si prodloužil. Limberský zrovna tak.
Hádám, že máte další historky.
S Limbou toho je moc. Tak jednu za všechny: porušil disciplínu. Říkám mu: Limbo, máš pokutu, další zápas nehraješ, my ho vyhrajeme a nedostaneš prémie. A Limba mi říká: Ale trenére, to nikdy nebylo! Já jsem něco porušil, dostal jsem pokutu, ale hrál jsem dál! Já si však na tom trval. Nebyl uražený, překousl to a pracoval. V Plzni se uměli zabavit, ale obrovské plus bylo, že byli zápasové typy. Když začalo jít do tuhého, uměli neskutečně zapnout.
Ale skončil jste z prvního místa.
Je mi to líto. Dominovali jsme skoro ve všem a nebyl problém mezi trenérem a hráči. Problém byl jeden - začali jsme rotovat. Poslal jsem třeba čtyři hráče, kteří patřili dřív do základu, na tribunu. Na to nebyli zvyklí. Do té doby hrálo třináct hráčů a zbytek byl do počtu. Byla to etapa, přes kterou jsme museli přejít, a postupem se to vrátí, protože zápasů bude hodně.
Byl jste odejit proto, že Plzeň potřebovala udělat místo trenéru Vrbovi, který skončil v Rusku?
Asi ano. Vím, že život je nespravedlivý, ale je až neuvěřitelné, co se člověku stane. Že nepřežiji čtvrté místo v Sigmě, první v Plzni. Jiní přežijí šesté místo a cíle mají daleko.
Vnímal jste to tak, že v Plzni se čeká na porážku? Neřekl vám to manažer Šádek na rovinu?
Právě že neřekl. To jsou další věci, které mi vadí. Ale to cítíte, protože do podzimu bylo všechno v pořádku, pak se něco změnilo a jaro nebylo, jak by mělo být. Majitel pan Paclík už dostával otázky: A co Vrba?
Ale zase máte zkušenost z klubu z české top trojky.
Člověk si dokáže, že může top klub nejen trénovat, ale být úspěšný. Že mě vyhodili, to je už druhá věc. Za mě hovoří postavení v tabulce. Nebylo to tak, že bych vybouchl.
Ovšem herní projev nebyl podle představ.
Chtěli jsme hrát jiný fotbal. Nadále kombinační, ale víc běhavý, s presinkem.
Podobně jako na tom sestřihu, co jste mi pouštěl.
To bylo nejtěžší - přesvědčit hráče, aby hráli náročně. Byly zápasy, kdy se nám to dařilo. Fantastický zápas doma s AS Řím, s Austrií Vídeň nám v 15. minutě vyloučili Hejdu, prohrávali jsme a vyhráli 3:2. Dohrávali jsme bez obránců.
V Bohemians pod vámi začal hrát ligu útočník Patrik Schick. Asi vás nenapadlo, že za rok přestoupí do AS Řím...
To ne. Ale na tréninku uklízel míče do brány, to dělá útočníka. Upozorňoval jsem ho, že musí jezdit, a ne hrát dorostenecký fotbal. Po čase jsem ho musel vyndat a ještě pořádně zpucovat v kabině. Zamyslel se nad sebou. Říkal, že v Bohemce se cítil nejlépe fyzicky připravený. Jeho výkony šly nahoru.
Poděkoval vám?
Ano, je pokorný. Ale není to tak, že bych mu pomohl jen já. Ve Spartě si prošel mládeží. Jsme stále v kontaktu. Měl bych jet za ním do Lipska. Na útočníky mám vůbec štěstí. Když jsem přišel do Plzně, měl jít Krmenčík pryč, chtěl ho Koubek do Bohemky jako součást kompenzace za mě. I on chtěl jít, protože měl konkurenci v Ďurišovi, Bakošovi, Holendovi, ale já ho přesvědčil, aby zůstal. Vsadil jsem na něj, začal za mě hrávat. V Olomouci zase Doležal, kterého jsme vzali zpátky z Brna. V Jihlavě Tecl, Mešanovič. Trénoval jsem s nimi hodně individuálně, dostali se do reprezentace a to mě těší.
Stejně jako jednání na rovinu.
Nejsem politik. Jsem trenér. Snažím se hráčům udělat servis a říkat věci na rovinu.
Tak zní vaše životní krédo?
Ano: na rovinu!
