Z křesla láskyplně komanduje desetiletého juniora: „Televize? Až večer. Co ty si tam hraješ s telefonem? Odlož ty brambůrky. Úkoly hotové?“
Vágner, jemuž bude za týden 44, patřil mezi nejrychlejší útočníky v české lize. Za 230 zápasů mu napočítali 54 gólů. Má plzeňské srdce a slávistickou duši, ale před sobotním šlágrem není rozpolcený: „Plzeň si to pohlídá, neprohraje, oslaví titul a já budu šťastný.“
A v pondělí do práce?
Doufal jsem, že mi vyjde trenérská kariéra, ale ten nápad asi vzdávám. Nedělá mi problém makat rukama.
Rozvážíte dopravní značky.
Před čtrnácti dny jsme dělali dálnici D5, u německých hranic je stažená do jednoho pruhu. Stavěli jsme značky, pokládali svodidla. Ráno v půl páté ve firmě, před půlnocí doma.
Poznávají vás lidi?
Zrovna nedávno v Praze. U jednoho slávisty jsme instalovali slepou ulici a dej přednost v jízdě. On se na mě zadíval: Nehrál vy jste za Slavii? A za Plzeň? Nejste vy... Ne ne, to byl brácha. Jenže jsme přijeli ještě za týden a on zhurta: Houby brácha!
Robert Vágner
Jaké jste měl plány po kariéře?
Koupil jsem čtyři squashové kurty a provozoval je v centru Plzně, vedle menzy. Jenže Západočeská univerzita, které to místo patří, mi neprodloužila smlouvu. Odvezl jsem kurty do stodoly ke strejdovi a doufal, že je prodám. Jenže desky do sebe natáhly vlhko, zprohýbaly se a polský zájemce, který si pro ně přijel, se ve dveřích otočil a zmizel. Dodnes mi lidi volají, jestli máme volno, že by si přišli pinknout.
Trénování by vás neuživilo?
Zrovna mi přišla přihláška na profilicenci. Za 80 tisíc korun na dva roky. Když vidím, kolik lidí tu licenci má a jak málo je volných míst, tak to asi skrečuju. Trénuju Rokycany v krajském přeboru, to stačí.
Byl jste výš. Most, Chomutov...
V Chomutově jsme kopali třetí ligu, ale docházely peníze, tak se trénovalo čtyřikrát týdně, třikrát, dvakrát a nakonec vůbec. Kluci se neměli jak dostat na hřiště a já jim nemohl říct: Tak si někde půjčte! Než být jako trenér tři měsíce bez výplaty, to radši vezmu manuální práci, za kterou dostanu zaplaceno. Ale mrzí mě, že nevyšlo spojení s Pavlem Horváthem.
Které?
Před třemi lety mi nabízel, ať mu dělám asistenta v Domažlicích. To by byla skvělá štace a skvělá zkušenost. Bohužel zasáhla vyšší moc.
Horváth byl parťák ze Slavie, ne?
To byly časy. Pavel byl úžasný fotbalista, na hřišti viděl, co nikdo jiný. I proto s ním Plzeň prožila pohádku. A jaká s ním byla prča.
Pořád je.
On je jako Menšík. Všude má kamarády, a kde nezná nikoho, tam je stejně doma. Z hospody třeba volal trenérům. Z hecu. Já se klepal strachy a jemu to vždycky prošlo.
Kdo měl nejmenší trpělivost?
Trenér Hřebík, ten byl pintlich na všechno. Jednou jsme čekali, až dorazí papaláš z firmy ENIC, která Slavii vlastnila. Měl nám představit nový projekt s většími brankami. Když jsem se ozval, že mi to zpoždění vadí, Hřebík křiknul: Musíte být profíci a dýchat pro klub čtyřiadvacet hodin denně. To jsme se chytli.
Upřímně, životospráva úpěla?
Já - byť Plzeňák - jsem pil spíš paňáky, pivo je na mě hořké. Pavlovi chutnalo, tak jsem ho musel brzdit. Pamatuju, jak jednou vyběhl z hospody do noci a já za ním volám: Kam běžíš, vole? Nemáš ani vindru. On mizel ve tmě a jen se za ním ozvalo: Nevadííí, já si půjčííím.
Vy jste do Slavie přišel v létě 1995, rok před Horváthem.
Bylo mi 21, a když se ozvala Slavia, spadla mi čelist: Zbláznila se? Co tam budu dělat? Leštit hvězdám kopačky? Radši jsem si dal do smlouvy, že pokud mě pošlou na hostování, tak jedině zpátky do Plzně.
No vida, vstřelil jste 11 gólů, získal titul, hrál semifinále Poháru UEFA proti Bordeaux a málem se dostal na Euro do Anglie.
Trenér Uhrin tehdy na soustředění v Blšanech vyřadil čtyři jména. Mně to aspoň vysvětlil: Jsi mladej, máš čas. Samozřejmě mi to bylo líto. Klidně jsem si to mohl odsedět jako Milan Kerbr. Sice bez minuty na hřišti, zato se stříbrem na krku.
Proč už žádná další sezona nebyla tak výjimečná?
Ten nádherný start nejspíš ublížil mojí motivaci. Pořád jsem koukal nahoru, ale výtah už tam nikdy nevyjel. S odstupem bych ocenil, kdyby po mně trenéři víc šlapali.
Být sám sobě trenérem, byl byste přísnější?
To nevím. Já už si v Plzni po tréninku přidával. Když jsme běhali kolem Štruncových sadů, v životě bych nepřelezl plot, abych si zkrátil cestu. A když byly se Slavií výběhy na krkonošskou chatu Výrovka, vždycky jsem se kousnul. Jenže po titulu jsem si myslel, že všechno půjde snadno. Omyl. Mančaft se rozprášil, peníze se rozkradly, slibovaný stadion se nepostavil.
Ale do světa jste se dostal.
V roce 2001 do Ujpesti, i když mě odrazovala maďarština. Nakonec jsme vyhráli Maďarský pohár a já dal ve finále dva góly. Ten druhý v poslední minutě prodloužení.
A koupila vás Chotěbuz.
Splnil se mi sen. Odmalička jsem na bundesligu koukal, doma jsme chytali ARD. Byla mi ze všech soutěží nejbližší a já ji nakonec hrál. I proti Bayernu jsem nastoupil. Jen jsem blbě strčil nohu do střely, píchlo mi v koleni a musel jsem střídat.
Robert Vágner
Liga mistrů vám ve vizitce chybí.
Dvakrát mi protekla mezi prsty. Se Slavií proti Doněcku chyběla minuta. Padli jsme v prodloužení.
Pak s Ferencvárosem na Spartě.
A zase prodloužení! Byl jsem vzteklý, zvlášť když jsem Spartě v prvním zápase dal jediný gól.
Nakonec jste kariéru dohrával doma, v Plzni. Jenže bez fanfár.
Vrátil jsem se v jednatřiceti kvůli trenéru Michálkovi, kterého jsem považoval za druhého tátu. Dlužil jsem mu to. Jenže Michálka na jaře vyhodili, přišel Straka a všechno se pokazilo. Přiznávám, trápil jsem se, góly nebyly, ale takový konec jsem si nezasloužil. Dokonce se mi doneslo, že jsem měl nějaký zápas střelit. Já? Ani za zlaté prase!
Zato vaše výhra 3:1 v posledním kole na Spartě byla podezřelá.
To byl tyjátr! Dodnes je mi špatně, když si vybavím, jak trenér Straka skákal před fanoušky a bouchal se do srdce. Byl jsem tehdy šťastný, že jsem zůstal mezi náhradníky.
A pak přišel konec.
Dostal jsem padáka, i když jsem měl ve smlouvě dohodu, že v Plzni zůstanu. Jen se nevědělo, v jaké funkci. Škoda, kdyby bůh dal, mohl jsem si to na stará kolena ještě jednou strčit s Pavlem Horváthem.
