Málokdo uměl bavit lidi na hřišti tak jako trenér, který ve čtvrtek v Baku vedl ázerbájdžánskou reprezentaci proti Česku a den předtím se kabonil na tiskové konferenci.
Nazrzlé vlasy, hubená postava a nekonečné série zasekávaček, kliček a parádiček - to byl Prosinečki, jak si ho pamatují fanoušci z osmdesátých i devadesátých let a začátku nového tisíciletí.
Dnes? Vlasů trochu ubylo, zato narostlo břicho a hlas je nakřáplý - to kvůli cigaretám, se kterými začal už jako kluk. I v době největší slávy kouřil čtyřicet denně a ani po kariéře nepřestal.
„Naopak, teď pálím ještě víc. Nikdo už mě neomezuje a potřebuju se nějak vyrovnávat se stresem,“ přiznal nedávno. Slabá vůle ho možná připravila o ještě lepší kariéru, i když toho i tak dokázal dost.
Narodil se v Německu, kam jeho rodiče odešli z Jugoslávie jako gastarbeiteři. Když se vrátili domů, malému Robertovi už bylo deset a měl za sebou pár let v žáčcích Stuttgarter Kickers. V Dinamu Záhřeb pak rostl a o jeho talentu se brzy vědělo i jinde, takže otec Duro chtěl synovi vydupat první profismlouvu a začal na klub tlačit.
To se nelíbilo přísnému trenérovi Blaževičovi. Nejenže mu kontrakt nenabídl - navrch přidal větu, kterou mu novináři připomínají dodnes: „Jestli se z toho kluka někdy stane pořádný fotbalista, sním svůj trenérský diplom!“
Sekl se pořádně. Prosinečki mu utekl do Crvene Zvezdy Bělehrad, zářil v mládežnických reprezentacích, a když mu bylo dvaadvacet, přestoupil do Realu Madrid. Tehdy mu kariéru začala komplikovat zranění, pořádně ožil až po třech letech na hostování v Oviedu.
Když se po povedené sezoně ozvala Barcelona, hned po nabídce skočil. Že jde k největšímu rivalovi, to neřešil - vždycky si dělal, co chtěl, a nebál se silných činů ani výroků.
Před rokem v létě se třeba drsně opřel do Gonzala Higuaína, posily Juventusu. Když uviděl fotky, na kterých se argentinskému střelci pod dresem rýsovalo bříško, rýpl si: „Koupili pěkné prase. Vždyť je skoro tak vypasený jako já!“
Drzý ale uměl být hlavně na hřišti, když měl den, ztrapnil kteréhokoli soupeře. Trenéři se ho snažili korigovat, ale nakonec většinou přišli na to, že nejlepší je dát mu volnost. Za tu se bohatě odvděčil třeba v anglickém Portsmouthu, kam přišel až po třicítce a stal se legendou.
„Nebyl to zrovna tréninkový typ,“ vzpomínal trenér Graham Rix. „Ale já potřeboval, aby byl skvělý o víkendu v lize. A to on byl vždycky.“
Portsmouth hrál tehdy druhou nejvyšší soutěž, proto Prosinečki na všech stadionech budil rozruch. „V Nottinghamu k němu před utkáním jeden ze soupeřů přišel, potřásl mu rukou a povídal: „Chlape, ty jsi pro mě legenda, obdivuju tě,“ vybavil si po letech bývalý spoluhráč Linvoy Primus.
Zpočátku to vypadalo, že i jako trenér bude žít jen z hráčské slávy. S Crvenou Zvezdou, kde začínal, vyhrál srbský pohár, ale k vytouženému titulu měl daleko. V tureckém Kayserisporu se loučil poté, co se tým ocitl nebezpečně blízko sestupu.
V Ázerbájdžánu, kam přišel před třemi lety, si rozšířil sbírku tetování, obrázky s rodinnými motivy mu teď pokrývají skoro celé ruce. Ale hlavně dokázal, že trénovat umí.
Za start do současné kvalifikace ho po loňské remíze v Česku chválil i prezident země Alijev a novináři skousli, že jim občas na tiskových konferencích odsekával. Stejně jako to, že se neučil rusky ani ázerbájdžánsky - dál komunikuje pouze přes překladatele z němčiny.
Chorvatský prezident Franjo Tudjman se objímá s s Robertem Prosinečkim.
S hráči si i tak porozuměl, dost možná i proto, že všichni věděli, jak dřív uměl na hřišti kouzlit. Snad nejvíc zaválel v chorvatském dresu na světovém šampionátu ve Francii v roce 1998. Vzpomenete si?
První zápas proti Jamajce, přímý kop z levé strany. Zrzek s čelenkou rozehrál nakrátko, narazil si míč se spoluhráčem, oblíbenou zasekávačkou vyřadil ze hry obránce a z téměř nulového úhlu přeloboval brankáře. Protože v roce 1990 hrál ještě za Jugoslávii, stal se prvním hráčem v historii, který na mistrovství světa skóroval za dvě různé země.
Mimochodem, ve Francii, kde Chorvati získali nečekaný bronz, tým trénoval... Ano, Blaževič! Ten, který ho jako dorostence odepsal. Musel změnit názor. A znovu odrážet otázky na to, jak si pochutnal na svém trenérském diplomu.
