Sparta, která příští středu zakončí podzimní Ligu mistrů na Nou Campu, musí být ve střehu. Rivaldo prožívá skvělé časy, jeho levačka kouzlí. Při báječných přímých kopech by mohla inspirovat abstraktní malíře, píše zahraniční tisk.
"Právě Rivalda dávám za příklad, že Brazilcům prospívá, když jdou do Evropy. Ohromně tam vyrostl," říká Wanderley Luxemburgo, trenér jihoamerických šampionů, který hráče dříve vedl v klubu Palmeiras. Tiší tím vášně vůči Rivaldovi, jehož lidé doma spíše nenávidí. A důvodem není jen to, že nepochází z Ria de Janeira ani Sao Paula, kde mají kluby silné lobby.
Zlobu vyvolal v roce 1996 na olympiádě v Atlantě. Jako jeden ze tří starších hráčů měl být vůdcem mužstva, ale hrál zápas od zápasu hůř. V semifinále s Nigérií jej trenér Mario Zagallo raději nechal na lavičce. Pár minut před koncem za jasného stavu 3:1, kdy už se Brazilci viděli ve finále, mu chtěl Zagallo pomoci a poslal ho na hřiště. Osudová chyba. Rivaldova hrubka vedla ke snížení, africké mužstvo se chytlo a nakonec postoupilo.
Veřejnost Rivalda odepsala a dodnes jím pohrdá. Že do té doby nastřílel 87 gólů v 60 zápasech za Palmeiras? To nikoho nezajímalo. Více než rok se neobjevil v národním týmu.
"Už jeho způsob hry je provokativní," rýpal do něj neustále brazilský tisk. Ze svého tónu neubírá ani dnes. Fanoušci "kanárků" se při hře sedmadvacetiletého ofenzivního záložníka pořád dohadují: je líný, nebo svou lenost předstírá? Svádí je k tomu pohled na vysokou postavu, která se někdy naoko jen tak kývá a příliš drží míč. Najednou však vybuchne, skvěle přihraje, prudce vystřelí nebo předvede technickou fintu, již umějí jen Brazilci.
"Všem připadalo, že hraje až příliš na sebe, ale skvěle se chytil," vzpomíná gólman Petr Kouba, když se s Rivaldem sešel v létě 1996 ve španělské La Coruni, kam tehdy oba přestoupili. Ano, Rivaldovo sobectví, to je další zbraň v rukou jeho kritiků. Když ho Zagallo opět vzal na milost do národního týmu, připsala Rivaldovi veřejnost pro loňské mistrovství světa jasnou roli: bude nahrávat a Ronaldo střílet góly. Jenže Rivaldo toužil předvést víc, myslel při zápasech hodně na sebe a přibývalo mu nepřátel.
Vždycky svým chováním trochu provokoval. "Tichý a uzavřený do sebe, nerad se v soukromí předváděl," ukazuje Kouba na další rozporuplnost ve srovnání s jeho herním stylem.
Španělsko však Rivaldovi sedí. Dává zapomenout na své zbožňované krajany. V La Coruni plně nahradil Bebeta, teď v Barceloně zastupuje Ronalda. Jeho úkol je jasný: střílet góly a připravovat šance.
"Barcelona patří k největším klubům světa. Mám obrovskou odpovědnost, ale rád ji nesu. Je to pocta," říká uctivě. Začal třemi góly ve třech zápasech a měl vyhráno. Konečně si ho někde pořádně váží. Střílí i hojně centruje, z čehož těží Kluivert a Dani. V základní skupině Ligy mistrů osmnáctkrát vypálil na bránu, víckrát nikdo jiný, spolu s dalším Brazilcem, Jardelem z FC Porto, dal v šesti zápasech pět gólů, také nejvíc. "Trenér Louis Van Gaal mi dává volnost, tu potřebuji," pochvaluje si spolupráci.
Už si může užívat uznání, dalo by se říct. Jenže v La Coruni zůstal po odchodu psancem. "Křičí na něj pesetero, to je přezdívka pro člověka, který šel za penězi. Ale kdo by nešel do Barcelony," zastává se ho Kouba.
"Lidé, kteří se domnívají, že jen hrabu peníze, obvykle nevědí, co znamená být chudý," hájí se Rivaldo. Sám to zažil. V dětství přišel o otce, jehož srazil autobus, a na tréninky musel chodit dvacet kilometrů pěšky. Má dobré srdce, jinak by se neangažoval v charitativních projektech a finančně nepodporoval kliniku, která rozděluje brýle chudým dětem, jimž hrozí slepota.
