Ještě není konec, ale fanoušci Bayernu už zpívají vítězné chorály. A také pískají, protože ten klíčový pískot - od rozhodčího, který by ukončil zápas - stále nepřichází.
Tak přece! Konec! Mnichovský klub vystoupal na trůn, zvítězil nad Dortmundem ve finále fotbalové Ligy mistrů. Poražené srazí zklamání na trávník, zatímco šampioni vestoje křepčí a objímají se.
On-lineUtkání jsme sledovali minutu po minutě |
Vlastně ne, jeden z hráčů Bayernu je také na zemi: střelec rozhodujícího gólu Arjen Robben má hlavu zabořenou v trávě. S Robbenem cloumá nadšení i dojetí. Na tváři má smích, který však nemá daleko k slzám, stejně jako triumf nemá daleko k neúspěchu.
Hráči Dortmundu to vědí nejlíp: do 89. minuty byli k poháru stejně blízko jako protivník, alespoň podle výsledku 1:1, ale pak přišel zmar. Takže zatímco fotbalisté Bayernu slaví, ti druzí se chytnou kolem ramen a před báječným kotlem vlastních fanoušků se nechají zahrnout vřelými ujištěními o tom, že jsou stejně šampioni.
Jenže oni šampioni nejsou, ta jistota dává důvod k bezmocnému pláči, fotbalisté se koušou do rtů a stejně nezaženou protivné vlhko v očích.
A pak jít ty schody nahoru, na tribunu stadionu Wembley. Před nimi ještě projít uličkou tleskajících fotbalistů Bayernu, zní tam slova útěchy, někdo už se dokáže aspoň násilím usmát.
Gratulace přijímají poražení od premiérky Angely Merkelové, jež byla asi nejspokojenějším německým občanem už před zápasem, protože jako jediná nemohla prohrát: Fandíš Bayernu, nebo Dortmundu? Já fandím Německu!
Po Merkelové je tu dekorování od šéfa evropského fotbalu Michela Platiniho. Jenže do toho zní z trávníku výkřiky vítězů, kteří právě tančí v hloučku jakousi napodobeninu "kozáčka", hrdla fanoušků jim k tomu zpívají, že Bayern je super a ještě jednou super.
Je čas vyklidit prostor, Dortmunde! Čest poraženým, avšak sláva patří vítězům. Merkelová tentokrát nemusí hledat slova útěchy, teď už u ní stojí mistři. Tak šup, nejprve na krk medaile a pak už...
No, ano, trofej, po níž všichni fotbalisté touží. Loni se hráči Bayernu dívali v pozici těch z Dortmundu, jak s ní na jejich vlastním stadionu blázní fotbalisté Chelsea, letos už si ji vzít nenechali.
Tři, dva, jedna - teď! Kapitán Lahm ji zvedne nad hlavu, do toho padá zlatý déšť konfet a zní chorál Ligy mistrů jako by ho nad Wembley zpívali sami andělé. Největší aplaus s trofejí sklidí trenér Jupp Heynckes: muž, který dovedl Bayern k báječné sezoně, z rozhodnutí vedení končí a jeho nástupce Pep Guardiola se musí budit hrůzou z povinnosti na takový úspěch navázat.
Noční Londýn pak ozáří ohňostroj, mezitím vítězové scházejí ze schodů zpět na plochu, pleskají si o dlaně se šťastlivci z řad fanoušků, kteří jsou poblíž.
Mnichovští vítězové jsou s pohárem, jehož zdobí červené a bílé stuhy, už na trávníku. Kouč dostává hobla, hrdina Robben má kolem pasu obvázanou nizozemskou vlajku se svým jménem, vypadá tak trochu jako kuchař v zástěře. A proč ne: však to byl on, kdo nakonec "uvařil" výhru. A náležitě si to užívá - jeho spoluhráči při klubové hymně klečí na trávníku, on stojí na reklamním panelu a diriguje veškeré nadšení. Vyhovuje mu být středem pozornosti. Na hřišti při zápase a - jak je vidět - i po něm.
V tu chvíli už je sektor pro fanoušky Dortmundu vyklizený. Sen skončil, šampionem je...
Bayern Mnichov, dámy a pánové! Ten se teprve ponořil do dlouhých a náročných oslav. A hlavně zcela zasloužených. Oslav pro nejlepší mužstvo současného fotbalového světa.
