Nový systém výchovy mládežnických fotbalistů v Česku běží čtyři roky a Poborský podotýká, že zaznamenává určitý progres.
„Posun vidím. Kdybychom ho neviděli, bylo by to velmi špatné. Pozoruju velký fyzický nárůst, i vzhledem k tomu, že strava se skládá z osmi jídel denně. Což pro kluky ze začátku byl jeden z největších problémů,“ líčí bývalý skvělý záložník. „Obrovský skok pozoruju také u jejich osobnosti.“
Jak to myslíte?
Drtivá většina z nich je na internátě, dobrovolně opustili rodinu a přestaly se o ně starat maminky. Kluk potom přijede domů na víkend a třeba si ustele sám, aniž by mu to někdo říkal.
Fotbalistům jste dávali dotazníky, obdrželi jste zpětnou vazbu. Skoro čtvrtina z nich uvedla, že pociťují největší zlepšení v psychice.
Naše psycholožka Marta Boučková odvádí skvělou práci, klademe na to od začátku velký důraz. Kluci jsou najednou na takové mladší vojně. Uklízejí na pokojích, musejí se nějak chovat, hlídáme prospěch ve škole, nesmějí se zhoršit. Jsou v nějakém rytmu, v normách, které se naučili dodržovat. A snad jim to pomůže v civilním životě.
Evidentně vám jde o komplexní rozvoj. Jak funguje spolupráce se školami?
Od ředitelů mám velice dobrou zpětnou vazbu. Překvapivě, protože jsem se toho bál nejvíc. Říkají, že u nich je vidět naprostá disciplína, ten řád, který je učíme. Učitelský sbor kvituje naše trenéry, centrály máme ve školách, kde nám vyčleňují kabinet. Problémy, které kantoři občas úplně neumějí řešit, si naši trenéři vyřeší jedna dvě. Se školami jsme zadobře.
A co sportovní progres?
Tam je to jasné. Naši hráči mají osm tréninkových jednotek od pondělka do čtvrtka, jejich sportovní růst je naprosto markantní.
Dá se pojmenovat schopnost, dovednost, v které mladí akademici zaostávají?
Naše generace byla mnohem hravější, je to stokrát omílané. Vyrostli jsme na pláckách mezi paneláky, cítili jsme fotbal víc než oni. Největší problém? Dostat do kluků hravost, takovou tu českou vyčůranost, aby fotbal brali víc jako hru. To je náš největší úkol.
Fotbalové akademie ukázaly výroční zprávu a chtějí do všech krajů v zemi |
V čem jsou naopak jiní, lepší?
Jsou taktičtější, silnější fyzicky, na to se tenkrát nedával takový důraz.
Jak najít tu správnou rovnováhu mezi fyzičkou a fotbalovostí? Česká liga je známá tím, že jsou v ní spíš prvky toho prvního.
To je na našem povolání asi to nejtěžší. Musíme vyvážit sílu s fotbalovostí. V akademiích jsou děti, které mají před pubertou, takže jejich růst není hotový ani fyzicky, ani psychicky. Najít rovnováhu je velice složité. Ale i díky testování jsme schopní zjistit jejich biologický věk a vidíme, že někteří se budou ještě dlouho zlepšovat, zatímco jiní jsou na svém stropu a nemají se kam posouvat.
Testováním to, předpokládám, nekončí.
Je to i o subjektivních hodnoceních, tam už je to na šikovnosti trenérů. V realizačních týmech v jednotlivých akademiích je až devět lidí, kteří s těmi kluky dennodenně pracují. Pak máme reprezentační trenéry, kteří s námi jezdí na školení a turnaje. Snažíme se, aby ten názor byl co nejširší a co nejsprávnější.
Pro mladé hráče může být zlomový skok do dospělého fotbalu. Jak vnímáte béčka ve třetí lize, která mají věkový průměr okolo dvaceti let?
To je správná cesta. Když se kluci neposunou co nejdřív do chlapského fotbalu a zůstanou v dorosteneckém, mezi svými, tak ten důležitý krok neudělají. My taky začínali v 17 letech v kádrech áčka a tam to byl boj o holé přežití. A byl to jeden z bodů, který nám dal pravděpodobně nejvíc.
Absolventi akademií se pomalu prosazují do reprezentací, jezdí na stáže do zahraničí. Máte i nějaké, kteří s fotbalem skončili?
Tohle úplně nesledujeme. Počet kluků, kteří se do profifotbalu nedostanou, je relativně malý proti mase, která v akademii začíná. Ale jsou kluci, kteří do cíle nedojdou, pochopitelně. I za mě byla těch, kteří neuspěli, spousta. Nebo uspěli, ale po kariéře padli na dno. Bohužel jsou i odstrašující příklady. Proto se snažíme klást velký důraz na školu, na vychovatele, na psychologii. Aby ti kluci nebyli omezení jen na fotbal, ale aby byli schopní žít důstojně.
