Způsob, jakým si zranění přivodil, byl vskutku kuriózní. Snažil se prchnout před hráči, kteří se ho v rozjařené náladě pokoušeli polít pivem.
„Nechtěl jsem dostat pivní sprchu, tak jsem začal utíkat. Ale asi bych udělal lépe, kdybych se zastavil,“ uznal Rangnick už s úsměvem, když se ho na bolavý stehenní sval ptali novináři.
I když je mu už sedmapadesát, zřejmě doufal, že svým výrazně mladším svěřencům uteče a pivní lázni se vyhne. Napoprvé se mu to ještě povedlo, záložník Stefan Ilsanker se snažil neúspěšně. Ale útočník Davie Selke za trenérem sprintoval a v pravou chvíli „zaútočil“.
Jenže právě v momentu, kdy na Rangnicka chrstl zlatavý nápoj z tupláku, kouč podklouzl, chytil se za nohu a obličej se mu zkřivil bolestí. Selkeho ani to nezastavilo, trenéra celého polil. Až pak se k němu sklonil a pomáhal mu zpátky na nohy.
Rangnick pak kulhal zpátky k lajně a dokonce se ani nezúčastnil tiskové konference po utkání, kam poslal asistenta Achima Beierlorzera. Večer už s hráči znovu slavil, nechyběl při okružní jízdě autobusem, Selke se mu ale do té doby raději vyhýbal.
„Bojím se! Proto radši dávám tolik rozhovorů, abych nemusel za ním do kabiny,“ smál se v mixzóně. A vtipkoval dál: „Snažil se mi utéct, což nebyl dobrý nápad. Dohnal jsem ho, vyhrál jsem závod. Pak se něco stalo... Asi se pořádně nerozcvičil!“
Bolest jistě brzy odezní, zato vzpomínky na postup Rangnickovi nikdo z hlavy nevymaže. K týmu, který vznikl až v roce 2009, přišel v době, kdy hrál čtvrtou ligu - a už po čtyřech sezonách ho pomohl dovést do bundesligy.
