Je vám 22 let a jste tahounem. V osmi zápasech jste dal šest gólů. Ač defenzivní záložník, jste nejlepší střelec týmu. Kde se to ve vás bere?
Sám nevím. Začala sezona a já se cítil dobře, šlo mi to. Navíc jsem loni v Bohemce hrál půl roku ligu a získal hodně sebevědomí. Někdo naši krizi musel prolomit. Vyšlo to na mě. Štvou mě prohry.
Patnáct minut před koncem zápasu s Kunovicemi jste šel na penaltu. V tu chvíli jste o gól prohrávali. To jste se ani trochu nebál?
Bál nebál. Penaltu jsem proměnil už minulý týden na Kladně. Věřil jsem si. Věděl jsem, že chci dát ránu, a říkal si, že buď dám gól a bude to v pohodě, nebo ne a bude to víte kde.
Vždycky jste si tolik věřil?
Sebedůvěru jsem nikdy moc neměl.
Kde se vzala?
Myslím, že obrat začal při loňských povodních, kdy nám voda vyplavila celý byt, nezůstalo nám vůbec nic. Říkal jsem si, že fotbal není tak důležitý, že si ho jdu zahrát pro radost.
Předtím to tak nebylo?
Předtím jsem si ze všeho dělal hlavu. Až při povodních jsem si uvědomil, že jsou i jiné a důležitější věci, a tam nastal zlom. Začal jsem hrát uvolněněji a zkusil si, že to jde.
Jak jste se dostal na pozici defenzivního záložníka? V dorostu jste hrál krajního obránce.
Na tenhle post mě začal dávat trenér Kotal v béčku Sparty a pak i pan Šimurka v Xaverově. Zůstalo mi to.
Ale s Kunovicemi jste hrál hodně ofenzivně.
Měl jsem zlomenou lícní kost, bál jsem se chodit do těžkých soubojů. Na Kladně jsem řekl Ondrovi Švejdíkovi, ať to za mě mydlí a běhá.
Už jste v pořádku?
Jsem v pohodě, s Kunovicemi jsem vydržel i ránu loktem.
