Přesto se student libereckého gymnázia Radovan Šnýdl nedá odradit a s píšťalkou chce jednou prožít velké chvíle. Už teď je ale něčím výjimečný - patří mezi nejmladší české rozhodčí v „chlapských“ soutěžích.
„Rád bych jednou pískal první ligu, ale když se dostanu do divize nebo do třetí ligy, budu taky spokojený,“ říká. Zápasy začal řídit už ve čtrnácti letech. Dělal asistenta - tedy pomezního rozhodčího.
„Protože mi ale ještě nebylo patnáct let, musel jsem tam být jen jako laik,“ upozorňuje Radovan. „Měl jsem za sebou ale úspěšně složené pravidlové testy i seminář. Dostal jsem také dres rozhodčího s odznakem fotbalové asociace. Ale jako laik jsem mával zadarmo.“
Po dovršení patnácti let se stal i hlavním rozhodčím, zpočátku ale jen v „dětských“ soutěžích. Tedy od přípravek až po starší žáky.
„Nejlepší je pískat mladší a starší přípravku. Kluci hrají pro radost, výsledky je tolik nezajímají. Málo faulují, nejsou zákeřní a na hřišti si nenadávají,“ tvrdí Radovan. „Už v mladších žácích ale začínají problémy, ve starších se stupňují a nejhůř se pískají dorostenecké soutěže.“
V „chlapských“ soutěžích začal Radovan jako rozhodčí letos na jaře. Premiéru si odbyl 13. dubna při utkání Mníšek A - Hlavice. „Zápas probíhal docela v klidu. Hosté vyhráli a udělil jsem dvě žluté karty. Jednu za držení protihráče za dres a druhou za ohnání se po protihráči,“ vzpomíná Radovan. „Snad jsem své první utkání zvládnul. Domácí mi po něm donesli jako občerstvení klobásu, což znamenalo, že se mnou byli spokojení.“
O měsíc později se však šestnáctiletý gymnazista stal na hřišti terčem útoku. „Při zápase Kunratice - Mníšek B jsem odpískal pro domácí penaltu, ale nedali ji. Těsně před koncem za stavu 6:2 pro Mníšek se odehrál před jeho brankou další souboj, který byl na hraně. Rozhodl jsem se, že o faul nešlo,“ podotýká Radovan. „Domácí hráči to neunesli, sesypali se kolem mě a jeden z nich do mě strčil tak, že jsem upadl na záda. Musel jsem zápas ukončit. Zastali se mě hráči Mníšku, ale i několik domácích fotbalistů. Předseda kunratického klubu se mně pak omluvil.“
Radovan se bál, aby inzultace neohrozila jeho další kariéru. Ale komise rozhodčích v čele s Jaroslavem Poživilem ho podržela a delegovala jako hlavního hned na utkání dalšího kola. „Hodně mi pomáhá a radí zkušený rozhodčí Josef Šoun,“ prozrazuje Radovan. „Ví, jak to chodí a co mi kde hrozí.“
Za víkend odřídí Radovan i pět zápasů, ať už jako hlavní nebo lajnový rozhodčí. Na zápasy ho většinou vozí táta, s nímž rozebírá, co se mu povedlo a co ne.
„Utkání přípravek i chlapů v okresním přeboru pískám se stejným nasazením. Také malí kluci musí přece vidět, že mě pískání baví a že jsem si zápas nepřišel jen odchodit, sebrat peníze a zmizet,“ tvrdí Radovan.
Pro mladé rozhodčí může být pískání jakousi brigádou. Za okresní soutěže žáků dostává hlavní sudí 250 a asistent 150 korun. Odměna za utkání minižáků činí 100 korun. V okresním přeboru dospělých se hlavnímu rozhodčímu platí 500 a asistentovi 300 korun. V okresní třetí třídě 400 a 250 korun.
„Přesto je rozhodčích málo. Nejméně půlka mladých kluků, co se mnou začínali, skončila. Málokdo vydrží dělat tak nevděčnou práci, jakou je pískání fotbalových zápasů,“ vysvětluje Radovan. „Není lehké nechat si víkend co víkend nadávat od diváků i od hráčů. Už víckrát jsem od nich slyšel: Co nám to sem posílají pískat za dítě?“
Student gymnázia se ale soudcování stále pevně drží. „Na pískání mě baví, že jsem na hřišti důležitý, že mám ve své moci, aby zápasy proběhly podle pravidel a fair play,“ svěřuje se Radovan.
Radovan Šnýdl
Za své vzory si vzal českého rozhodčího Radka Příhodu a Němce Felixe Brycha. „Příhoda se nezapletl do žádného velkého skandálu a hráči ho měli rádi,“ dodává Radovan. „Brych je sice hodně tvrdý a dokáže dát karty ve správnou chvíli, ale k fotbalistům se chová lidsky a nevyvyšuje se nad ně.“
Radovana povzbuzuje, pokud se mu zápas povede a někdo ho pochválí. „Před dvěma lety jsem dělal asistenta rozhodčímu při utkání výběr Frýdlantska - Slovan Liberec. Manažer Slovanu Honza Nezmar mi řekl, že jsem mával dobře a ať u pískání určitě vydržím,“ poznamenává Radovan. „Hodně mě to tenkrát potěšilo a dalo chuť pokračovat.“
