Od chvíle, kdy gólem proti Saturnu Ramenskoje odpálil mistrovské oslavy, je v „Pitěru“, který dnes v Evropské lize hostí Slavii, navždy hrdinou. Když mu klub v březnu přál k 37. narozeninám, na webu stálo: Všechno nejlepší, legendo!
„Zahřeje to,“ netají Šírl. „Je fajn, že nezapomínají. Za osm let, co jsem tam strávil, si nemám na co stěžovat. Vyhráli jsme Pohár UEFA, pak ještě Superpohár, ve kterém jsme porazili Manchester United.“
To by vás asi na začátku ruského angažmá nenapadlo, viďte?
Vůbec! Trenér Petržela, který si mě tam ze Sparty vzal, se mnou měl v prvním roce pohovory, protože jsem byl podrážděný. Cestování, jazyk, stýskalo se mi a byl jsem nepříjemný a samotářský.
Litoval jste, že jste Rusko vzal?
Už když mi v září 2003 zazvonil telefon a Petrželův asistent Borovička mi Zenit nabídl, váhal jsem. Rusko jsem měl spíš spojené s hokejem, ale věděl jsem, že tam bude trenér i spoluhráči Mareš s Horákem, tak jsem o tom nakonec ani moc nepřemýšlel.
Peníze hrály velkou roli?
To vždycky hrají. Určitě bych tam nešel za peníze, které jsem měl tady. Ale já pořád přebíhal ze Sparty do Bohemky na hostování, plácal jsem se v tom, nenesl jsem to dobře. A věděl jsem, že v Rusku bych pod Petrželou mohl hrát. Jenže to jsem netušil, jak těžké to pro mě bude.
Zvykal jste si složitě?
Byl jsem kluk z Rudné, zvyklý každý den potkávat kamarády, scházet se. Když jsem do Petrohradu dorazil, protelefonoval jsem za měsíc 70 tisíc. Když jsem trčel na hotelu, ve tmě a venku bylo minus třicet, normálně jsem brečel. I když jsem měl kolem sebe Čechy, neuměl jsem si představit, že tam budu pět let. Volal jsem agentům Zíkovi a Kolářovi, že to ruším. Že to nedám.
Zenit Petrohrad - SlaviaSledujte od 18.55 online. |
Co vám řekli?
Vysvětlili mi, že to asi nepůjde (smích). Nejhorší bylo, že jsem tam strávil hned po podpisu smlouvy Vánoce, což jsem dopředu vůbec netušil. Dal jsem si lososa, seděli jsme s Borovičkou, Horákem a Marešem a byli jsme z toho všichni vykulení. Byl to pro nás jiný svět.
Jak moc jiný?
Tři měsíce jsme lítali po soustředěních, takže jsem se ani nezabydlel. Zima, tma, sníh, pořád bylo hnusně, všechno depresivní. Sám bez kluků z Česka bych tam nevydržel, i takhle jsem se v tom plácal dva roky. Ale je to jen o zvyku. Čtvrtý pátý rok už se to otočilo a naopak jsem se z Česka těšil zpátky do Ruska. Měl jsem tam fotbal, kamarády, oblíbená místa. Tady jsem přijel na dovolenou a přišlo mi, že sem v tu chvíli nepatřím.
Tak moc vám Petrohrad přirostl k srdci?
Jo, teď je to druhý domov. Vracím se každý rok a každému doporučuju, aby se tam letěl podívat. Aspoň na deset dní, aby stihl oběhnout to hlavní. V létě je tam krásně a nevadí, že je všechno daleko. Člověk toho hodně naťape.
Proběhl jste všechna muzea?
Jezdili za mnou rodiče, návštěvy, takže několikrát. Po pár letech už vám to trochu zevšední, jezdíte kolem toho jako tady kolem Pražského hradu. A třeba Ermitáž, tam když se chcete zastavovat u každého exponátu třeba na deset vteřin, potřebujete na prohlídku tak rok.
Petrohrad má i hodně jiných lákadel. Může mladého bohatého člověka semlít?
Určitě. V Pitěru jsem poprvé pocítil, že fotbalisti jsou jako bohové. I lidi, kteří nemají moc peněz, vás pořád zvou, něco nabízejí. V restauracích kvůli nám vyhazovali lidi od stolů, abychom si mohli sednout, to mi bylo vůči nim až blbé. Ale oni když viděli, že jsme fotbalisti, zvedli se rádi. Měli jsme spoustu výhod, určitě to může být nebezpečné.
Vám nikdy tohle nebezpečí nehrozilo?
Ne, protože jsem věděl, co si můžu dovolit. Když překročíte čáru, tak se s vámi v klubu nepářou. Nehlídají vás, ale musíte si vždycky na hřišti splnit svoje. Když ne? Za dva měsíce letíš.
Bylo těžké se uhlídat?
Tím, že jsem na tom byl na začátku psychicky špatně, jsem stejně nic takového nevyhledával. Odtrénoval jsem a zavřel jsem se doma, kde jsem měl českou televizi. Kasíno a hazard mě míjí doteď, není to pro mě zábava. Takže mě to nikdy nesemlelo. Jsem rozumný: když jsem se trápil, rozhodně jsem neměl náladu jít ty peníze někam rozfofrovat. Ne že bych šetřil, ale nic jsem nepotřeboval. Když pak přišel Lukáš Hartig, bydlel jsem v baráku s ním, měli jsme takový svůj svět.
Vy jste se uhlídal, trenér Petržela ne: na ruletě údajně prohrál půl miliardy.
Věřím. Když nemáte náplň, je to problém. Byl sám, manželka zůstala v Česku, s námi se bavit nemohl, to by nedělalo dobrotu. A doma sedět nevydržel, takže byl pořád někde: v televizi, na večeři s lidmi z klubu. Z patnáctého místa udělal druhé, nosili ho na rukou a je na každém, jak to ustojí. Lehké to neměl, ale nechal to zajít moc daleko.
Trenér Vlastimil Petržela
Časem odešel on i další Češi, zůstal jste sám. Byl to nezvyk?
Těžko jsem se s tím srovnával, ale nakonec mi to pomohlo, postavil jsem se na vlastní nohy. A Rusové už mě po pěti šesti letech brali za svého. Chodil jsem k nim i na rodinné oslavy, na grilovačky, hned to byl lepší život.
S kým jste se nejvíc skamarádil?
S Aršavinem, Denisovem, Kosťou Zyrjanovem, Pogrebňakem, Aňukovem. To byli kamarádi, kteří klidně přišli třeba na grilovačku. Keržakov moc ne - byl fajn, ale měl svůj svět a někdy měl stavy, že byl nepříjemný. Hlavně když pod trenérem Advoacaatem nehrál, býval podrážděný. Trenér se s ním moc nebabral, tak na rok odešel do Sevilly.
A co Danny, který minulou sezonu strávil ve Slavii?
Danny byl... Nechci říct samotář, ale rodinný typ. Přišel si zatrénovat, pokecal, zahrál, ale nějaké večírkování, na to nebyl. Dal si jedno pivo, za dvě hodiny se sbalil a mazal za rodinou. Nebyl to žádný pařmen. Psal mi, když šel do Slavie, ptal se hlavně na město, jestli se v Praze dobře žije. Tak jsem mu odpovídal, že se nemá čeho bát.
Bál se?
Přišlo mi to tak. Fotbalovou stránku moc neřešil, spíš ho zajímala ta životní. Podle toho to možná taky dopadlo, asi se od něj čekalo víc. Možná to chtěl spíš už někde dohrát, ale měl taky trápení s kolenem, tři operace, čtyřiatřicet let... Myslel si, že to půjde, ale úplně to neklaplo.
Zpátky k vám: zvykl jste si po letech i na náročné cestování?
Ne. Bojím se létat a tam jsem zažil třeba šílený propad, kdy i stevardky s jídlem popadaly na zem. Jednou z letadla tekl benzin, jindy ohlásili problém s motorem, frajer do toho začal mlátit kladivem a za pár minut říkali, že je všechno v pohodě... To jsem měl strach.
Jiné špatné zážitky nemáte?
Jednou přiletěli na návštěvu rodiče a nějací malí smetáci je okradli. Přímo na náměstí před Ermitáží jim z krku a rukou strhli řetízky. Ale to se může stát i jinde, třeba Hamšíkovi taky v Neapoli takhle vzali hodinky.
Takže se vám pak už z Ruska nechtělo pryč?
Vím, že mě chtěla právě Neapol. Končila mi smlouva, ale hráli jsme Ligu mistrů, já byl v základu, zdravý. Trenér Advocaat mi řekl, že mě chce dál a že se postará, abych smlouvu dostal co nejdřív. Za dva dny bylo hotovo a já byl rád, že zůstávám. Nejsem moc zvykavý typ, zase bych se možná dva roky trápil, přitom v Petrohradu už jsem byl doma.
Proč jste po osmi letech skončil? Ještě vám nebylo třicet.
Přišel trenér Spaletti a na rovinu řekl, že se mnou nepočítá. Měl jsem nabídky z jiných ruských týmů, z Turecka. Ale po osmi letech jsem řekl: Stačilo, nikam dál se jen kvůli penězům hnát nechci.
Nemrzí ani, že jste toho víc neodehrál v reprezentaci?
Vždycky jsem si říkal: Když to přijde, tak to přijde. V klubu jsem byl spokojený a když jsem pak odehrál první zápas za repre proti Dánsku, zjistil jsem, že repre je úplně o něčem jiném. Sám jsem si na sebe vytvářel tlak, moc jsem o tom uvažoval a říkal si, že nesmím vyhořet. Do toho noví, slavní spoluhráči, na které jsem koukal jen v televizi. V Zenitu jsem vlétl na hřiště a byl na všechno zvyklý, věřil mi trenér i spoluhráči. V repre jsem dva tři dny potrénoval a hned šel na zápas. Kdybych tam vydržel déle, zvykl bych si taky, ale nestalo se.
Proč?
Říkalo se, že trenéři spíš koukali na západ než na východ, ale já to nikomu nezazlívám. Jsem rád, že jsem v repre byl aspoň na osm zápasů, že jsem si zahrál ve Wembley přátelák proti Beckhamovi, komu se to povede? Je vždycky lepší s něčím nepočítat a být v pohodě, než se na to upnout a pak být zklamaný.
Před zápasem Zenit Petrohrad - Slavia |
Zenit se od vašeho odchodu před osmi lety dost změnil, že?
Znám už jen Sašu Aňukova a mladého Keržakova, náhradního gólmana. Plus trenéra Semaka, kustoda, doktora, maséry. Mají všechno v jednom areálu, nové kabiny, báza... To je fajn, ale ještě něco je jinak. A to možná není správně.
Co myslíte?
V mojí éře jsme i my cizinci hráli opravdu srdcem za Pitěr, měli jsme město i místní lidi rádi a oni nás taky. Nevím, jestli je to tam teď takhle nastavené, někteří tam jdou asi jen za penězi, platy se dostaly úplně jinam než za naší doby. Ti kluci teď skoro nevylezou z hotelu mezi lidi. Za nás byla parta suprová.
Často se tužila v ruském stylu?
I v českém! Oni nebyli zvyklí na zápisné nebo na rozlučku se sezonou, to jsme tam zavedli my a chytilo se to. Nešlo o to být venku do rána a ožrat se jako prasata, spíš si v klidu sednout, pokecat.
Ale úspěchy se slavily poctivě, ne?
Jasně. Fanoušci obsypali celý Moskevský prospekt, užívali jsme si to s nimi. A když jsme vyhráli Superpohár, pozval nás Medveděv do Kremlu. O tom nikdo nevěděl, já měl letět domů s rodiči a najednou telefon: Ráno letíš do Moskvy! Odmítnout nešlo, to bylo dané. Přitom někteří ani nespali, po oslavách jsme jen naskákali do letadla. V Kremlu to pak bylo asi na hodinu: přípitek, dali jsme mu dres a hotovo.
S vodkou to po úspěších nikdo v kabině nepřepískl?
Přepískli jsme to asi všichni (úsměv). Ale důležité bylo, že jsme se pak vždycky dostavili na trénink. Co jsem tam byl, nestalo se, že by někdo nepřišel. Všichni věděli, že slavíme, pijeme, ale trénovat jsme museli. Advocaat vždycky říkal: „Nemám s tím problém, ale po vyhraném zápase. Ať vás ani nenapadne jít dva dny před utkáním.“
Jak se vám líbí nový stadion?
Velká paráda. Na dobrém místě. Trochu mě mrzí, že jsem si tam nezahrál. Ale když vidím starý stadion Petrovskij, jde na mě nostalgie. Sice byl bez střechy, hrozně tam foukalo, ale já tam odehrál všechno. Jen pro fanoušky to muselo být drsné, klobouk dolů před nimi. V minus dvaceti tam dřepěli, sněžilo, oni mrzli... Dali si vodečku, to je zahřálo.
POHLED: Dva roky pro Šírla? Logický trest a jediné správné řešení |
Dnes Zenit v moderní aréně přivítá Slavii. Co ji čeká?
Bude to mít hodně těžké. Pitěr je doma silný: v předkole prohrál v Minsku 0:4 a doma vyhrál i v deseti 8:1. Slavia má hodně zraněných, náročný program, ale neměla by se bát. U Rusů vždycky záleží, jak se vyspí: když se třeba Aršavinovi s Keržakovem v Zenitu chtělo, první nahrál na čtyři góly a druhý tři dal. Ale jindy nebyli vidět a chodili tam jako šafáři. Občas je to nebavilo.
A jak vás baví život bez soutěžního fotbalu? Za napadení sudího v zápase Zbuzan s Vysokým Mýtem máte stopku na dva roky.
Na konci října můžu požádat o prominutí zbytku, určitě to udělám. Ale popravdě... Vlastně mi to nechybí. Mám svobodný život, volnost. Chodím si kopnout za starou gardu Bohemky, Amforu nebo tým Honzy Bergra, poznám nové lidi a baví mě to. K tomu chodím s klukama ze Zbuzan trénovat a rok mi utekl jako voda. Možná, že kdyby mi zbytek neprominuli, ponesu to druhý rok hůř. Uvidíme.
Zalitoval jste toho, co se stalo?
Po návratu do Česka se to na mě všechno nějak nahrnulo. Člověk jede někam daleko na venkovní zápas a rozhodčí mu říká: „Nenervuj se, tady stejně nemáte šanci vyhrát.“ To mi vadí a uráží mě to. Jedu tam dvě hodiny, dám tomu celý den a pak slyším tohle? Tak ať mi to řeknou dopředu a já zůstanu doma. Tohle se ve mě nakupilo a když jsme doma prohrávali s Mýtem a soupeř na mokrém hřišti nesmyslně zajel do gólmana, vynervovalo mě to a oplácel jsem.
A červenou kartu jste neunesl.
Moje verze je, že jsem rozhodčího chtěl zastavit a sáhl jsem mu na rameno. Ale ono je vlastně jedno, jestli ho štípnete nebo mu dáte kopanec: neměl bych si dovolit ani jedno. Prostě zatmění, lituju toho. Po návratu určitě dostanu dlouhou podmínku, tak pro mě bude výzva se kontrolovat. To se hodí i v životě.
