„Tátova práce mi moc nevyhovuje, protože moc rozumí fotbalu,“ vtipkuje mladší z chomutovského rodu Šilhanů. „Ale vážně: je to skvělé, protože se pohybuje ve sportu a ví, co a jak. V podstatě nic jiného než fotbal neřešíme. Maminka je na školu, tatínek na fotbal.“
Radek Šilhan moderuje fotbalová studia v televizi O2, začal i komentovat. „Lidi mě přes tátu znají, spojí si to jméno,“ tvrdí syn. „Nikdo to naštěstí neřeší,“ podotýká otec.
Je hrdý, kam to jeho potomek přes Chomutov, Most a Teplice dotáhl. Pět dní po nástupu do Slavie skóroval jako záskok za áčko proti Žižkovu. „Jsem pyšný, ano. Ale je to málo, Vojta je pořád na začátku, cesta je dlouhá a musí makat víc a víc,“ nabádá ho Šilhan starší. „Teď díky troše štěstí, že měli málo hráčů, to dobře vypadá, ale on ví, že jeho místo je v juniorce. Tam musí ukazovat, že má na to být hráčem Slavie.“
Letní dění ve Slavii |
Naskočit za áčko ve svatostánku Slavie, to už je sakra hnací motor pro mladíka. A úžasné entrée do jeho „sešívané“ kariéry. „Jsem rád za každý takový moment a šanci. V dorostenecké lize na mě přišlo maximálně 100 diváků, teď najednou Eden a 2–3 tisíce lidí, skoro plná tribuna Sever. Zážitek. Trošku se mi rozklepala kolena.“
Zní to jako pohádka, byť jde jen o přípravu. „Hodně jsem se bavil s Hromadou, s Pokorným, viděl jsem všechny hvězdy, Stocha, Škoďáka (Škodu). Neskutečná motivace se mezi ně dostat. Loni jsem hrál dorosteneckou soutěž a teď během šesti dnů vídám v šatně takové hvězdy, to je neuvěřitelné,“ musí se Vojtěch Šilhan štípnout. Čím chce být Slavii prospěšný? „Jsem ofenzivní, nastupuji ve středu pole i v útoku. Na jaře jsem dal v dorostenecké lize kolem dvaceti gólů, obecně jsem koncový hráč,“ popisuje se.
Zná i slabiny, na kterých potřebuje zapracovat. „Hlavně na prvním doteku. Měřím jen 173 cm, to je handicap v hlavičkových soubojích, ale zase můžu být mrštnější a rychlejší,“ uvažuje. V Teplicích mu letos skončila smlouva. „Přišla nabídka ze Slavie, vyhodnocoval jsem ji dlouho a vyšlo mi, že Slavia je pro mě lepší volba do budoucna. A vždycky jsem býval víc slávista než sparťan,“ uhranul „sešívaný“ kult teenagerovi, který se chce vrátit do reprezentace.
Táta ho sleduje už zpovzdálí. „Spíš v útlejším věku se o mě staral, teď už to nechává na mně. Ale jako každý tatínek má připomínky.“ Aby ne, když Radek Šilhan tvrdí: „Já jsem postižený fotbalem, on naštěstí taky. Někdy je až na škodu, že to pořád řešíme. Stále si myslím, že je dítě, ale je mu 18 a už bych mu do toho neměl kecat. Snažím se stahovat, ale úplně mi to nejde.“ Rod Šilhanů propadnul i plavání, táta je předsedou Slávie Chomutov, kde vyrostla světová a evropská medailistka Simona Baumrtová, maminka tam trénuje. „Mamka mě tlačila do plavání a pořád říká, že mám plaveckou postavu. Mě to ale nechytlo,“ doznal Šilhan mladší.
Jde ve stopách táty. „Před dvaceti, spíš třiceti kily jsem byl možná i talentovaný brankář. V patnácti jsem chytal v reprezentaci, jako dospělý nejvýš v divizi a záhy jsem kariéru ukončil, protože jsem se začal věnovat novinařině,“ vykresluje Radek Šilhan. Jeho syn je výřečný po něm. „Asi to pusou trochu umím. Jako táta,“ zubí se fotbalová naděje.
A hlava rodiny přidává: „Vojta by měl na komentování vlohy. Je jako já. Zná terminologii, držku nezavře, nebojí se mluvit na veřejnosti. Už si jednou zkusil hlasatele na plavání. Kdyby mu nevyšel fotbal a vybral by si novinařinu, bylo by to taky fajn. Mně je takhle u sportu dobře.“
