Pamatujete si, jak jste se dostal k této pozici?
Stalo se to úplnou náhodou. Tehdy byl pátek a já seděl na ambulanci. Volalo mi cizí číslo, myslel jsem si, že mi bude někdo zase něco nabízet. Ozvala se Lucie Fortuníková, že je z fotbalové reprezentace a jestli nechci jet za týden s ženským národním týmem na dvoutýdenní soustředění na Kypr. Myslel jsem si, že je to dobrý vtip při pátku po sto lidech ošetřených za den. Moc jsem tomu nevěřil, ale řekl jsem, že asi jo.
Kdy jste uvěřil?
Hned mi začaly chodit e-maily s hlavičkou fotbalové asociace, tak jsem to bral vážně. Buď si ze mě udělal někdo dobrou legraci, nebo to tak bude. A nakonec jsem tam dodnes.
Jaké jste získal reakce z okolí?
Většinou jsme se smáli. Kamarádi říkali, že to udělali kozla zahradníkem. Dodnes mi často volají, že mě viděli v televizi, jak jsem běžel k nějaké zraněné hráčce. A ptají se, proč neběžím rychleji, když jí něco bolí. Já jim odpovídám, že šetřím čas, když vedeme. (směje se) I rodina mě od začátku podporuje. Nikdo tomu nejdřív moc nevěřil. Měl jsem štěstí, že jsem si tehdy mohl vzít v nemocnici dovolenou. Teď už je to snazší. Znám termínovou listinu, podle toho si beru dovolenou.
Radek Sedláček (32 let)
|
Uvolňují vás z písecké nemocnice bez problémů?
Na srazy jezdím při dovolené, nebo si vyberu náhradní volno. V nemocnici je doktorů málo, takže to není jen tak. Naštěstí náš primář to bere dobře a podporuje mě. Má také děti, které sportují. Akorát moje rodina pak trochu strádá, ale společný čas si vždy najdeme.
Dozvěděl jste se, kdo vás k týmu tehdy doporučil?
Ano. S týmem dřív jezdil doktor Petr Čekal, který se přesunul k mužskému áčku. A fyzioterapeutka Lucie Fortuníková chodí hrát beachvolejbal s mojí kamarádkou z gymnázia. Ta se o mně zmínila, slovo dalo slovo a povedlo se to.
Zapadl jste rychle do realizačního týmu ženské reprezentace?
Myslím, že vcelku ano. Cítil jsem se tam jako ve velké rodině. Hned na prvním srazu jsem šel prohlédnout tři zraněné hráčky. Jednu jsem určil, že by jet neměla. Ostatní to přijali. Ale pak to hned glosovali, že to vzali doktora. On nám nechá doma nejlepší hráčku. Po prvním srazu už jsem u týmu zůstal a jsem stále nadšený.
Staráte se tedy hlavně o stanovení diagnózy zranění hráček?
Ano, dá se to tak říct. Ale kvůli covidu k tomu přibylo hodně administrativy s testováním. Spolupracuji s masérem a fyzioterapeutkou, společně se snažíme hráčky připravit co nejlépe k utkání.
Neměl jste ze začátku ostych?
Ne, naopak je to hezké pokoukání. Jsem tam od toho, abych léčil lidi, stejně jako v práci. Ani obráceně nebyl žádný problém. Holky mají podobnou péči i ve svých klubech. Věkově jsme si blízko, některé jsou dokonce starší než já.
Jak z mužského pohledu vnímáte ženský fotbal?
Na lavičce mě to tak vtáhne, že to vůbec nevnímám. Samozřejmě v televizi nebo na tribuně rozdíl znát je.
Určitě vás naplno vtáhl i barážový souboj se Švýcarskem, kde národní tým těsně přišel o mistrovství Evropy.
Bylo to velké zklamání. Švýcarky přijely do Česka na první zápas, myslely si, že nám dají 5:0 a pojedou domů. Nakonec se rozhodovalo až na penalty v odvetě a bylo to smutné. Věřím, že si spravíme chuť postupem na mistrovství světa.
Poznal jste specifika ženského kolektivu?
Jasně. Je to prostě parta holek, to je jako v práci. Musíte být opatrnější v přístupu, kluci si vynadají, pak jdou na pivo a je to dobré.
Už jste i dříve pracoval u sportovních celků?
Už při studiu na medicíně jsem si říkal, že chci dělat i u sportovního týmu. Nejvíc mě lákal fotbal a hokej. Začínal jsem u hokejistů Milevska, pak jsem párkrát byl na zápase budějovických hokejových juniorů. Jako doktoři se s kolegy z nemocnice střídáme v Písku u hokejistů, házenkářek nebo fotbalistů.
Sám také sportujete?
Před pandemií jsem hrál florbal. Pak se netrénovalo, zlenivěl jsem a teď už nehraji. Víc si užívám syna.