„Mají krásný stadion a bývá úplně narvaný. Samé dýmovnice, šílená atmosféra. Doufám, že fanoušky nerozzlobíme, to bych nechtěl vidět,“ pousmál se dlouholetý Verbířův parťák z teplického útoku.
Ze svého srdečního klubu několikrát odešel pryč, avšak z korejského Chunnamu Dragons, Liberce i Mladé Boleslavi nakonec vždy směřoval zpátky do Teplic.
Další návrat domů už ale vypadá spíš jako utopie. „Teplický trenér Mareček mi říkal, že chce kádr omladit a že budu dostávat málo šancí. Ať si něco hledám. Za jeho upřímnost jsem rád,“ není Divecký naštvaný.
Jak se loučil? „Podal jsem si ruku s ředitelem Hrdličkou, poděkoval mi a tím těch třináct krásných let skončilo,“ líčí.
Rád vzpomíná na druhé místo a evropské poháry. Jeden lednový večer Diveckému zazvonil mobil. Volal Bohumil Páník, český trenér polského Štětína. „Rád jsem kývl. Bude mi 31 let, potřebuji hrát. Chci se ještě prosadit.“
V pondělí, v poslední den přestupů, podepsal půlroční smlouvu s roční opcí. V Pogoni se potkal s českým záložníkem Tomášem Kuchařem, který přišel z Grodzisku.
„Než jsem do Polska šel, Tomášovi jsem zavolal. Říkal, že zdejší liga je běhavá, hodně se napadá, hraje agresivní fotbal. Zrovna to mi vyhovuje,“ naznačuje průbojný útočník, že by v Polsku mohl najít ráj.
Další dobrou zprávu se dozvěděl od trenéra Páníka. Budeme na tobě stavět, uslyšel Divecký. „Povídal, že konečně udělal kostru týmu. Slovák gólman, stoper Brazilec, v záloze Kuchař a vpředu já.“
Štětín plánuje, jak se z 9. příčky vyšvihne výš. „Doma se mu daří, ale venku ještě nevyhrál.“
Do Teplic to má Divecký po dálnici pět hodin. Manželka za ním dorazí po dubnovém porodu.
A s polštinou si prý poradí. „Fotbalové termíny znám. Jinak se ještě nedomluvím, oni totiž mluví strašně rychle.“
