Největší překvapení v týmu olomouckých fotbalistů? Jednoznačně Uroš Radakovič. Tehdy jedenadvacetiletý neznámý Srb přišel na Hanou po začátku podzimu z Boloně, kde dva roky pořádně nehrál a za první tým ani nenastoupil. V Sigmě okamžitě naskočil do základní sestavy, vedle Romana Hubníka se mu dařilo, takže se klub bleskově rozhodl uplatnit opci a hostování změnit na přestup.
Na jaře po návratu Hubníka do Plzně a vyřazení Jana Rajnocha z áčka převzal Radakovič roli lídra defenzivy Sigmy, a i když jeho výkony začaly kolísat, v olomoucké bídě přesto patřil k tomu lepšímu. Nepřekvapilo by, kdyby mladý Srb po sezoně zmizel za lepším. Sám však nikam neutíká. „Mám tu smlouvu ještě na dva roky a jsem hráčem Sigmy,“ výmluvně podotýká Uroš Radakovič v rozhovoru pro MF DNES, který tlumočil jeho černohorský spoluhráč Denis Cana.
Jak prožíváte sestup z ligy?
Pocity jsou těžké. Jsem smutný, odehrál jsem hodně zápasů a cítím se za sestup zodpovědný. Neměli jsme trochu štěstí v posledním kole. Ale největší odpovědnost jsme měli my, hráči.
Uroš RadakovičNarodil se 31. března 1994 v Bělehradě, hlavním městě Srbska Výška/váha: 194 cm/89 kg Radakovič je mládežnickým reprezentantem Srbska, dres národního týmu oblékl ve 22 zápasech, má jeden start za tým U21, býval kapitánem reprezentační sedmnáctky. V Boloni působil od roku 2012, za první tým si ale nezahrál v Serii A ani B. V letošním ročníku Synot ligy odehrál za Olomouc 27 zápasů, ve kterých dostal 6 žlutých, v 19. kole proti Plzni byl vyloučen. Na první gól čeká. Olomoucký klub už 8. října 2015 s předstihem uplatnil opci a v létě 2016 Radakoviče získá na přestup. 3,02 je průměrná známka za sezonu, mezi obránci Sigmy je Radakovič nejlepší. 68,6 – v úspěšnosti (%) soubojů je Radakovič čtvrtý v lize, první je Hubník (74 %). |
Na trávníku po posledním kole jste se neubránil pláči.
Ano. Bylo to kvůli tomu, že jsem v Itálii dva roky nehrál, a když jsem sem přišel, všichni mě tu přivítali skvěle. Našel jsem tu dobré podmínky pro to, abych se rozvíjel dál. Jsou tu super lidi a klub se mi zalíbil. Cítil jsem se Sigmě zavázaný a věřil jsem, že to dopadne trochu jinak.
Na hřišti jste během sezony často emotivně slavil i góly týmu, při jednom z nich jste nešťastnou náhodou roztrhl Michalu Ordošovi obočí. Nechybělo vám víc emocí u spoluhráčů?
Nemůžu hovořit za ostatní hráče. Já ze sebe dávám vždy svoje maximum, pro mě je to normální. Každý hráč, který je na hřišti, to tak má dělat a má zápas prožívat. Když dá gól spoluhráč, musím být šťastný. I hráč, který se na hřiště nedostane, musí zápas s týmem prožívat. A to v dobrém při výhře i ve zlém po porážce.
Sigma si v letošní sezoně prožila víc porážek. Kde hledat příčiny pádu do druhé ligy?
Vždycky začínám u sebe – a já se cítím za sestup zodpovědný. Na jaře jsem nehrál dobře, čekal jsem od sebe víc, a pokud bych hrál lépe, mohl jsem i týmu více pomoct.
V Olomouci jste měl zůstat další dva roky. Ale co bude teď?
Mám smlouvu ještě na dva roky a jsem hráčem Sigmy. Počítám, že letní přípravu začnu se Sigmou, a co bude dál, se uvidí.
Na Hanou jste přišel na podzim z italské Boloně. Nevadilo by vám hrát druhou českou ligu?
Sigma mi dala velikou šanci a hodně prostoru k tomu, abych hrál. Cítím za to velkou vděčnost. Pokud prezident klubu řekne, že mě někam prodají, nebo naopak, že chtějí, abych zůstal, nemám s tím vůbec žádný problém.
A co byste si sám přál?
Nemám v tom jasno. Teď jsme spadli z ligy a mám plnou hlavu smíšených pocitů. Nedokážu přemýšlet nad ničím jiným. Ale do Boloně už se nevrátím, jsem teď hráčem Olomouce.
Jaké máte fotbalové sny?
(Denis Cana vypálí: Barcelona, což i vážného Radakoviče rozesměje.) V Česku se mi líbí, rád bych tu ještě rok nebo dva zůstal. Věřím, že by to mohlo mé kariéře prospět, naučil bych se tu nové věci. Pak bych rád udělal nějaký další krok v kariéře, třeba do německé bundesligy. Velká čest by ale pro mě byla jednou nastoupit za národní tým Srbska.
V úspěšnosti soubojů patříte i ve dvaadvaceti letech mezi nejlepší obránce ligy. Překvapilo vás, že jste se v české lize tak rychle adaptoval?
Trochu ano. Ale i v minulých letech, než jsem přišel do Česka, jsem tvrdě pracoval. Vím, čím vším jsem si v tréninku prošel, doma jsem tvrdě dřel a teď se mi to vrátilo.
Na podzim jste vytvořili stoperskou dvojici s Romanem Hubníkem, který v Olomouci hostoval. Jak vám vyhovovala spolupráce s nejlepším obráncem ligy?
S Hubňou se mi hrálo nejlépe, je to dobrý, zkušený hráč, od kterého jsem se mohl hodně naučit. Spolupráce mi hodně dala. Je velká škoda, že Hubňa po podzimu odešel, ale i spoluhráči, které jsem měl vedle sebe na jaře, byli dobří a nebyli příčinou toho, že jsem hrál hůř. Jsou to dobří hráči, se kterými se mi dobře spolupracovalo.
Čím si tedy vysvětlujete jarní pokles svých výkonů?
Já osobně jsem nebyl ideálně připravený a v některých zápasech jsem se cítil unavený. Nebyl však problém v přípravě, jak ji trenér vedl, ale možná se na mně podepsalo, že jsem dlouho trénoval individuálně. Možná mě trochu dostal tlak po vydařeném podzimu, kdy se o mě mluvilo a psalo. Chtěl jsem, aby to bylo na stejné úrovni i na jaře, ale výsledky nám nevycházely. Pak se tlak zvyšoval a chyběl nám trochu klid v naší hře. S tím, jak zápasů ubývalo, tlak dále narůstal.
Souvisel s tím i fakt, že jste po návratu Hubníka do Plzně byl rázem stoperem číslo 1?
Nevnímal jsem to tak, že jsem jednička. Bojoval jsem na každém tréninku, abych si místo v sestavě zasloužil. Cítil bych se lépe, kdybych měl vedle sebe nějakého zkušenějšího hráče, protože bych se mohl víc ukázat. Osobně mám pocit, že jsem ještě nebyl dost zkušený stoper, abych byl lídr a vedl navíc spoluhráče kolem sebe.
Jak tedy hodnotíte svůj rok v Olomouci?
Sezonu v Sigmě můžu rozdělit na dvě části. Podzim byl jako z pohádky. Přišel jsem sem, po dlouhé době jsem hrál hodně zápasů v řadě, nebyl jsem zraněný a dařilo se. Pořád jsme byli na nesestupových příčkách a cítili jsme pohodu. Druhý půlrok už byl horší z pohledu mých výkonů i výkonů týmu. A jak se Sigma namočila do sestupu, nebylo to příjemné.
Přišel jste do neznámého prostředí, trvalo nějakou dobu, než jste se adaptoval?
Už pátý rok žiju v zahraničí, zvykl jsem si na takový styl života a osamostatnil jsem se. Je to lepší než v době, kdy mi bylo sedmnáct a jel jsem sám do Itálie. Hodně času jsem strávil s Denisem Canou, který už věděl, jak tu všechno chodí, a bylo to fajn. Hodně mi pomohl.
Byl čas poznat i jiné věci než jen fotbal?
Moc jsme toho nestihli. Lidé myslí, že fotbalista má jeden trénink a konec. Ale patří tam i regenerace, také jsem hodně odpočíval, spal jsem deset i jedenáct hodin. Moc se toho nedá stihnout. A myslím, že klidný fotbalový život pro mě byl dobrý a přispěl k tomu, že se mi vyhýbala zranění. V Itálii jsem totiž byl hodně zraněný. Tady jsem zraněný téměř nebyl a přispělo k tomu i to, že jsem hodně odpočíval a dobře se stravoval.
Na podzim jste s Denisem Canou navštívili galavečer ultimátních zápasů v kleci. Oblíbil jste si i jiné aktivity?
Něco se vždycky najde. Box byl vynikající akce, občas jsme vyrazili na kolo, tenis nebo na kaprodrom, kde člověk najde klid. Jindy jsme s Denisem zašli na laserovou střelnici, zahráli si PlayStation nebo se občas podívali na nějaký srbský film.
S fotbalem jste začal v devíti letech, tedy z dnešního pohledu poměrně pozdě. Proč?
Rodiče si pořád říkali, že je čas. Od té doby, co se objevil Novak Djokovič, spousta dětí hraje tenis. Ale když jsem byl malý, tak každé dítě při narození dostalo balon a od té doby hrálo. Pak je jen otázka, jestli ho rodiče přivedou na trénink v pěti, šesti nebo devíti letech. Fotbal jsem ale hrál vždycky.
Žádný jiný sport jste v dětství nezkoušel?
Když jsem byl malý, začal jsem nejdřív hrát basketbal. Chodil jsem tam čtyři měsíce, když mě jednou ráno přišel táta vzbudit, ať jdu na trénink. Já jsem mu řekl, že už nechci jít na trénink, ale chci hrát fotbal. A tak to začalo. (Denis Cana: Asi tam trénovaly holky.)
Jaké to je, vyrůstat v tak velkém klubu, jako je CZ Bělehrad?
To se nedá popsat slovy. Bylo to jako sen být součástí tak slavného klubu, který vyhrál Ligu mistrů. Byl jsem šťastný, je to moje srdeční záležitost. Dodnes mě mrzí, že jsem si za první tým Zvezdy nezahrál. A když se mě ptáte na mé fotbalové sny, patří tam i ten, že bych si jednou za ni rád zahrál.
Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby Zvezdu jednou potkalo to, co Sigmu Olomouc, tedy sestup?
Bylo by mi to hodně líto. Ale to se nemůže stát. (Denis Cana: To už se dřív stane, že zase vyhraje Ligu mistrů.)
