Ricardo Quaresma neměl a nemá špatnou fotbalovou kariéru, ale taková osobnost, jakou mnozí čekali, z něj nevyrostla. Jenže to zrovna teď v Portugalsku nikdo neřeší – dvaatřicetiletý záložník je v posledních dnech národním hrdinou.
Nikoliv Ronaldo, ale Quaresma dvakrát v řadě rozhodl o tom, že jeho země jde na evropském šampionátu dál. Nejdřív v osmifinále po 117 minutách nudy hlavičkou vyřadil Chorvaty, potom ve čtvrtek před půlnocí proměnil rozhodující penaltu ve čtvrtfinále proti Polsku.
„Byl to obrovský tlak. Jako bych měl osud celé země ve svých rukách,“ oddechoval po utkání.
Když tvrdě napálil balon pod břevno, neběžel vstříc spoluhráčům, naopak se jim z legrace snažil utéct. Řada z nich pronásledování vzdala a raději se běžela objímat s brankářem Ruiem Patríciem, který chvíli předtím vyrazil pokus Poláka Blaszczykowského. Quaresma tak v první chvíli zůstal u rohového praporku skoro sám – slavil s ním jen obránce Eliseu a pár náhradníků.
Zřejmě jen dílo okamžiku, které ale trochu symbolizuje celou jeho kariéru. A vlastně i život.
Od dětství si uvědomoval, že je jiný než ostatní. Nejen díky výjimečnému fotbalovému nadání, ale i kvůli romskému původu, který mu neustále někdo předhazoval.
„V očích ostatních jsem byl vždycky viník všeho,“ vzpomínal později v jednom z rozhovorů. „Ve škole se jednou ztratila bunda. Neměl jsem s tím vůbec nic společného, ale rodiče spolužáků hned řekli: To určitě ukradl ten cikán.“
Obvinění z krádeže se ho dotklo, ale s oslovením „cikán“ nikdy problém neměl. „Naopak. Pokud si někdo myslí, že mě tím urazí, hodně se plete,“ upozorňoval. „My cikáni jsme nejveselejší lidé na světě. A já jsem na svůj původ hrdý.“
Vyrůstal ve skromných poměrech, proto teď rád dává najevo, že má peníze. Drahá auta, šperky, extravagantní móda – to je jeho.
A také tetování. Nedávno přibylo jedno kontroverzní: dvě tmavé slzy pod pravým okem. V podsvětí má tahle značka drsný význam: počet kapek = počet lidí, které tetovaný zavraždil...
Quaresma nic takového na svědomí nemá, asi si jen buduje image drsňáka. Podle těch, kteří ho dobře znají, je přitom dobrák.
„Často rozdával dárky a peníze. Třeba masérům nebo kustodům,“ tvrdí jeho bývalý spoluhráč Bruno Moraes. „Byl to pro něj způsob, jak poděkovat za něco, co ostatní berou jako samozřejmost.“
Také se ale hádal se spoluhráči a trenéry, po jednom dokonce házel lahve s vodou. I proto nezářil v Barceloně, Interu Milán ani Chelsea, proto byl ve třiceti na odpis a hrál v arabském Al-Ahlí. Jenže po návratu do Porta zase ožil, poslední rok válel v Besiktasi i v reprezentaci.
A na Euru je konečně hrdinou.
