"Je mi ale moc líto, že tady vrcholový fotbal končí," dodal devětatřicetiletý kouč, který působil v Pardubicích s přestávkou tři a půl roku.
Uplynulá sezona vám určitě dala hodně zabrat. Bylo to tak?
Byla hodně složitá. Věděl jsem, že to bude klíčová sezona pro pardubický fotbal. Bohužel mi realita dala za pravdu.
Byl to nejtěžší rok ve vaší trenérské kariéře?
Dá se říct, že ano.
Bylo hodně náročné trénovat a motivovat tým ve chvílích, kdy jeho budoucnost byla nejistá?
V rámci možností, které jsem měl, se tady udělal kus práce. Kdyby se situace zklidnila a byla větší podpora města, protože bez ní dnes nelze dělat vrcholový sport, mohlo to být lepší.
Tým vám práci ulehčil?
Určitě. Být tady charakterově a povahově jiní hráči soutěž se třeba nedohrála nebo bychom byli šest kol před koncem jasným sestupujícím.
Náročné bylo zejména jaro. Stále se řešila budoucnost klubu, výplaty se zpožďovaly a k tomu řada odložených utkání. To nebylo snadné. Hodně vás taková práce obohatila?
Když trénujete v takových podmínkách a do vaší práce zasahuje tolik vlivů, obohatí vás to. Získal jsem další zkušenosti. Stačí se podívat jen na poslední měsíc, kdy jsme odehráli devět mistrovských utkání. Museli jsme tomu přizpůsobit skladbu tréninků nebo regeneraci.
A do toho jste ještě usiloval o zachování druholigového fotbalu v Pardubicích. Nepřipadal jste si občas v této snaze jako osamocený bojovník?
Já to mám v sobě od přírody. Řekl jsem, že budeme bojovat až do konce, a snažili jsme se o to. Mám vůči pardubickému fotbalu čisté svědomí, odvedl jsem kus práce. O jeho budoucnosti teď musí rozhodnout jiní. A některé názory, které slýchám od představitelů města, nemůže pronést člověk se zdravým rozumem.
Nepropadal jste někdy skepsi a beznaději, když se nic nedělo třeba s rekonstrukcí stadionu?
To ne. Jsem bojovník. Málokdy něco vzdávám v životě, natož ve sportu.
Při boji na hřišti jste byl se svým týmem úspěšný, v soutěži jste se zachránili. Jste spokojen z tohoto pohledu s uplynulou sezonou?
Byli jsme kandidáty číslo jedna na sestup, ale udrželi jsme se. Cíl jsme splnili. Ovšem přímo na sestupové příčce jsme se objevili jen dvakrát - po prvním a třetím kole. Pak už ne. Mužstvo ale mělo potenciál na to, aby i v těchto podmínkách získalo 38 nebo 39 bodů. Utkání v Kunovicích, na hřišti Sigmy Olomouc B nebo v Hlučíně jsme měli dotáhnout k vítězství.
Na druhou stranu ale i záchrana je vzhledem k situaci, v jaké tým byl, úctyhodná.
Na mužstvo působilo mnoho vlivů. I když jsme se snažili ho co nejvíce ochránit, stejně tomu nešlo úplně zabránit. O těch věcech se psalo i mluvilo. Proto klobouk dolů před hráči.
Neznejistěl jste někdy v průběhu jara, že záchrana nemusí vyjít?
Věděl jsem, že mužstvo má sílu. Sestup jsem si vůbec nepřipouštěl. Tím bychom jen nahráli představitelům města. To jsem nechtěl připustit. Chtěl jsem, aby se druhá liga zachránila a začalo se tady s fotbalem něco dělat. Ale bohužel nás podvedli a lhali nám. To by vedení města nemělo dělat.
Proč podle vás nemá fotbal v Pardubicích na růžích ustláno?
Pardubice se honosí názvem město sportu, ale kromě hokeje a dostihů tady ostatní paběrkují. To není správné. Ve Zlíně, Plzni nebo Liberci nejsou nůžky mezi hokejem a fotbalem rozevřeny tak široko jako v Pardubicích. Samozřejmě lidi jsou tady trošku zhýčkaní hokejovou extraligou. Je potřeba, aby tady fotbalisté každý rok hráli o postup do první ligy nebo se do ní dostali. Pak by na zápasy chodilo čtyři nebo pět tisíc diváků. Ukázal to třeba pohár se Spartou n e b o utkání s Českými Budějovicemi, kdy přijel Karel Poborský.
To byly ale výjimky. Nebyl jste zklamaný malým zájmem diváků?
Těžko říct. Možná jsme měli nevhodný termín. Asi jsme si měli udělat průzkum mezi lidmi. Jsem si ale stoprocentně jistý, že na první ligu by chodilo čtyři pět tisíc diváků. Ale i tak fanouškům patří dík za podporu.
V Pardubicích jste strávil tři a půl sezony. Jak na ně budete vzpomínat?
Pardubickému fotbalu se můžu podívat s čistým svědomím do očí. Při prvním angažmá lidé nechápali, proč jsem odešel. Chtěl jsem hrát o postup, cítil jsem v mužstvu obrovský potenciál. Pardubice ale o to neměly zájem, nechtěl jsem uměle potlačovat vývoj týmu. Proto jsem zvolil odchod do ambicióznějšího klubu. Loni jsem se neváhal vrátit, když mi nevyšlo rozjednané angažmá v jednom juniorském týmu v Itálii . Chtěl jsem i trošku splatit svůj předchozí předčasný odchod. Na Pardubice budu vždy rád vzpomínat a rád se sem jednou vrátím. Ale vidím to nyní trošku jako fantasmagorii, protože zdejší fotbal nečekají lehká léta. Snad jedině kdyby se postavil stadion nebo se zrekonstruovala stávající tribuna, mohl by se sem velký fotbal do tří čtyř let vrátit.
Co budete dělat dál?
Půjdu s týmem do Sokolova. Pokračuje mi smlouva, kterou jsem v Pardubicích podepsal na tři roky. A budu čekat, kdy přijde prvoligová nabídka. Za 80 utkání ve třetí a 206 zápasů ve druhé lize bych si šanci už zasloužil.
V první lize jste ještě netrénoval. Vyhlížíte netrpělivě takové angažmá?
Samozřejmě. Nemám však manažera a lidi, kteří jsou za mě schopni lobbovat. V Česku to tak často funguje. Není to jako na Západě, kde po úspěchu dostanete šanci v lepším klubu. Stále ale trvá i moje touha pracovat v Itálii. Nyní se tam malinko změnila situace. Trenér Zeman už není na černé listině, možná jeho doporučení bude mít jinou váhu než v minulých letech. Třeba se mi italský sen splní dřív než angažmá u nás v první lize.
Chuť do práce v českém fotbale vám tedy nechybí?
Chtěl jsem ho léčit, protože jsem jiný než ostatní trenéři. Nedaří se to. Ale chuť mám stále. Fotbal mě strašně baví, je to můj život.
