Prohászka i Labant už jsou veselejší

Ž i l i n a , P r a h a - Zatímco v minulých týdnech prožili zranění sparťanští fotbalisté Martin Prohászka a Vladimír Labant utrpení, první z nich před několika dny definitivně odložil berle a druhý se příští týden chystá dokonce na Ligu mistrů do Barcelony. "Samozřejmě, že neletím hrát, beru si s sebou nezbytné berle," vysvětluje Labant. "Budeme s manželkou na stadionu Nou Camp jenom jako diváci." Ve sparťanské výpravě by se samozřejmě našlo místo i pro manžele Prohászkovy, jenže ti zůstávají doma v Praze. "Nemohl bych se vměstnat na sedadlo v letadle a bůhví, jak bych se vešel na místo v hledišti," říká Prohászka. "Pořád totiž můžu jen malinko ohnout nohu v koleni."

 Prohászka si 28. září při zápase Ligy mistrů s Tilburgem utrhl šlachu pod kolenní čéškou, Labant 8. listopadu v utkání na Slavii odnesl srážku se spoluhráčem Gabrielem zlomeninou holenní i lýtkové kosti.
"Kromě prvního momentu bolesti jsem nejhorší chvíle prožíval čtrnáct dnů po operaci, protože mi ránu museli dvakrát otvírat kvůli zánětu," vzpomíná Prohászka na muka nejistoty.
"Nevěděl jsem, co se vlastně děje, bylo to pořád na mrtvém bodě, měl jsem horečky a netušil, jestli se ještě vrátím na hřiště." Labantovi se do ohlížení za minulými dny moc nechce, nakonec však povolí. "Ukrutnou bolest jsem musel překousnout hned po té nešťastné srážce.
Naštěstí byl doktor Váchal hned u mě, kosti srovnal k sobě a bolest přece jen povolila," popisuje osudnou minutu derby. "Pak mi nebylo dvakrát dobře dva tři dny po operaci. Zase to šíleně bolelo a já měl strach, aby nenastaly nějaké komplikace. Snažil jsem se v těch chvílích dívat dopředu a na každý předešlý den co nejrychleji zapomenout." Když opustili nemocniční pokoje, přece jen trochu ožili. Doma je doma, shodují se. "Na prostředí v nemocnici si stěžovat nemůžu, dokonce bych řekl, že to tam bylo nad očekávání příjemné. Ale domů jde každý přece jen rád," říká Labant. Prohászka se domů těšil stejně. "Měl jsem sice v nemocnici nějaké knížky, ale když jsem četl další stránku, už jsem nevěděl, co bylo na té předcházející. Nejspíš se na mně podepsaly ty tři narkózy." Za to, že přestál nejtěžší chvíle, vděčí Proházska hlavně své ženě.
"Andrea mě držela hlavně psychicky. Pořád si se mnou povídala o všem možném, aby mě rozptýlila, a já nemusel myslet na to koleno." To Labanta na jiné myšlenky nepřiváděla jen žena Katarína, ale i dvacetiměsíční Lukáš. "Ze začátku, než tou svou dětskou dušičkou pochopil, že tatínek nemůže chodit, mě pořád bral za ruku, abych se šel na něco strašně důležitého podívat." Nejhorší už mají oba sparťané za sebou. Prohászkovi nedávno sundali sádru a právě dnes mu klubový lékař Jiří Váchal odstraňuje z kolena drátěnou kličku, jíž do správné polohy uchytil utrženou šlachu. "Pak mám mít ještě pár dní klid a začít s rehabilitací," poznamenává Prohászka.
Labant už úvodní rehabilitační procedury na Spartě prodělal.
"Zlaté ruce naší fyzioterapeutky paní Vrbické, ty se mnou dělaly zázraky," pochvaluje si. V těchto dnech se zotavuje ve svém rodišti, v Žilině. "Jsme tu zkrátka jedna velká rodina, příbuzné mám i ve zdejší nemocnici, tak rehabilitace pokračuje podle plánu. Ale berle nejspíš odložím asi tak za dva tři měsíce. Podle toho, kdy rentgen ukáže, že už kosti srostly tak, aby snesly plnou zátěž."