David Václavík si na trhu koupil italské triko a přehodil si je přes rameno, zbytek minivýpravy kráčel v civilu: "Proč taky, když není komu fandit."
Když v prosinci vylosovali základní skupiny mistrovství světa, rozhodli se, že pojedou. Ale až na semifinále, tolik Česku věřili.
"Nebudeme přece stát u zdi. Určitě postoupíme z prvního místa, takže semifinále hrajeme v Dortmundu s Německem," propočítával tehdy podle postupového klíče Leoš Políšenský.
Nemělo by to chybu, kdyby reprezentace opravdu z prvního místa postoupila. Jenže... Češi jsou dávno na dovolené, zatímco v Dortmundu proti Německu nastupovala Itálie.
"Ale přece ty lístky neprodáme!"
V úterý brzo ráno se vydali ze Zlína do Prahy, pak letěli společně s televizním moderátorem Pavlem Zunou do Dortmundu a před polednem už korzovali po městě. "Připadal jsem si jako v Ostravě... Úplně mi to připomnělo studentská léta," usmíval se Pippal.
Popili německé pivo, na záchodě potkali Kanaďana, který se narodil v Praze, a vyrazili na fotbal. Nechápali, že v Německu všechno funguje. I když je všude milion lidí, žádné strkanice, všichni poslušně do fronty, vlaky jezdí na minutu.
Řešili jedinou otázku: prodat, nebo neprodat? Lístky za 250 eur, což je sedm tisíc korun, mohli udat nejméně pětkrát dráž, zájemců bylo ve městě spousta. Na hrudi se jim houpaly cedulky s nápisy: Suche Ticket. Need a ticket. "Ale taky tam měli šoupnout do závorky, za kolik ty lístky koupí. Kdo by se jich ptal?" žertoval Zdeněk Vašátko.
Stejně to pro Zlíňáky muselo být dilema. Cena semifinálových vstupenek rostla hodinu od hodiny, na černém trhu se prodávaly až za 50 tisíc korun. "Mám svou cenu," usmíval se Pippal. "Pět, šest, osm tisíc eur? To ještě ne, museli by přitlačit. Za takových deset tisíc už bych si mohl dopřát dovolenou v Karibiku. To by stálo za zvážení."
Otázka byla vyřešena, neprodali.
Teď ještě: komu budou fandit?
Jeden Němcům, dva Italům, poslední zůstal neutrální.
"Ať vyhraje kdokoli, my to s ním do rána oslavíme. Teď vyčkáváme." Slavili s Italy.
