Pohled |
Vidím Ronalda (pozor: vyslovujte s "u" na konci, na to je Česká televize háklivá), jak kráčí z hřiště, zklamaně si odplivne a pak...
Střih. Konec.
Ani ne minutu po konci utkání. Hop na reklamu a do hřbitovní atmosféry studia, kde paní rozhodčí dělá čáry s elektronickou tužkou. Přistání do reality veřejnoprávní televize. Ve scénáři je přece analýza jedné žluté karty, tak proč ukazovat emoce ze stadionu?
A taky je potřeba zmapovat pořadí hvězdné jedenáctky, kde angolský útočník Akwa, který nemá angažmá a ani jednou střelou netrefil na mistrovství branku, dotírá na vedoucího Lamparda. Díky hlasům recesistů.
Tak je to celý šampionát, po každém zápase. Jako když skončí divadelní představení a někdo hned zatáhne oponu bez děkovačky. Chcete v detailech vidět unavené, šťastné i smutné herce, ale nemůžete. Vyženou vás z hlediště, respektive od obrazovky.
Otráveně jsem v sobotu přepnul na první program České televize, kde běžel dávný filmový trhák Sedm statečných.
Přeji si: najde se v televizi aspoň jeden statečný, který se vzepře necitlivému scénáři? Šedesátkrát to neudělal nikdo. Ještě zbývají čtyři příležitosti.