Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Proč nás televize okrádá?

Brazílie - Franci: Juan a Vieira - Brazilský fotbalista Juan zastavuje akci francouzského reprezentanta Patricka Vieiry. | foto: Jerry LampenReuters

3 2006
Praha - Brazilci vypadli! Rozhodčí naposledy pískl a vše potvrdil. Největší senzace z celých čtyř týdnů, kdy fotbalový šampionát běží. Tep mi vyskočil, od televizní obrazovky nemůžu odtrhnout oči. Jsem zvědavý, jestli se Ronaldinho rozpláče, jak to na hřišti oslaví hrdina Zidane, zda to hne se strnulou tváří prezidenta Chiraka...

Pohled

Vidím Ronalda (pozor: vyslovujte s "u" na konci, na to je Česká televize háklivá), jak kráčí z hřiště, zklamaně si odplivne a pak...

Střih. Konec.

Ani ne minutu po konci utkání. Hop na reklamu a do hřbitovní atmosféry studia, kde paní rozhodčí dělá čáry s elektronickou tužkou. Přistání do reality veřejnoprávní televize. Ve scénáři je přece analýza jedné žluté karty, tak proč ukazovat emoce ze stadionu?

A taky je potřeba zmapovat pořadí hvězdné jedenáctky, kde angolský útočník Akwa, který nemá angažmá a ani jednou střelou netrefil na mistrovství branku, dotírá na vedoucího Lamparda. Díky hlasům recesistů.

Tak je to celý šampionát, po každém zápase. Jako když skončí divadelní představení a někdo hned zatáhne oponu bez děkovačky. Chcete v detailech vidět unavené, šťastné i smutné herce, ale nemůžete. Vyženou vás z hlediště, respektive od obrazovky.

Otráveně jsem v sobotu přepnul na první program České televize, kde běžel dávný filmový trhák Sedm statečných.

Přeji si: najde se v televizi aspoň jeden statečný, který se vzepře necitlivému scénáři? Šedesátkrát to neudělal nikdo. Ještě zbývají čtyři příležitosti.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze