Vážně věříte, že by mohl stihnout na konci března kvalifikační dvojzápas? Vždyť trénuje po 13 měsících.
Nechtěl bych to zakřiknout, záleží na jeho tělu, jak bude reagovat na vyšší zátěž. Ale věřím, že je to reálné.
Rosického návrat by se hodil, že?
No jistě. Čeká nás strašně důležitý dvojzápas, ne-li klíčový. Utkání ve Slovinsku a doma se Slovenskem hodně napoví, jaký bude rok 2009.
Pro vás začal v Atlétiku Madrid divoce, vyhazovem pro trenéra Aguirreho. Vy jste se pak kouče veřejně zastal. Zvažoval jste, jestli vystoupit?
Ne, vůbec. Jen jsem řekl, co cítí spousta hráčů. Nelíbí se mi odvolání trenéra, který měl úspěchy. Po letech přivedl Atlético do Ligy mistrů.
Jenže posledních pět ligových zápasů nevyhrál.
Mít o čtyři body víc, tak by trenérem zůstal. My netušili, že přijde takový náraz. Najednou nám došla urgentní zpráva, ať se v den volna dostavíme na stadion. Tam nám oznámili, že tým přebírá Abel Resino. Nakonec musím říct, že to byl nový impulz, protože jsme hned vyhráli 3:0 v Huelvě.
Do Huelvy je to 600 kilometrů, pak honem do Prahy, teď 2 500 kilometrů do Casablanky. Netrpí tělo příliš?
Zrovna jsem na to myslel: od soboty do čtvrtka pořád v letadle. Když dobře spíte, dobře jíte a hodně pijete vodu, tak se to dá. Navíc mám všude s sebou Martu, speciální terapeutický přístroj, který ulevuje problémům. Ale při linkových letech je mi blbé to v letadle pouštět.
Teď letíte do Afriky, na kterou máte bolestné vzpomínky. Na mistrovství světa 2006 vás vyloučili proti Ghaně.
To byl můj nejsmolnější zápas v kariéře, který jsem co nejrychleji vymazal z paměti. Každopádně teď chci mít na Afriku lepší vzpomínky: ve středu s Marokem, v létě jedu na výlet do Keni a příští léto chci být v Jihoafrické republice. Na mistrovství světa.
