„Možná jo,“ pokrčí rameny u kávy v oblíbené restauraci Katr v centru Prahy. „Udělal jsem trošku hloupý faul, ale moc nechápu, že jsem dostal trest na dva zápasy a hráč, který oplácel, dostal jeden. Ale hlavně, že jsme postoupili. Možná by to byl symbolický konec.“
Takže jste s ním už smířený?
Já už končím tři roky... Několikrát jsem říkal, že je to definitivní, ale vždycky jsem se nechal přemluvit nebo jsem chtěl končit líp. A teď? Kariéru jsem začal postupem s Hradcem do ligy, tak teď by bylo pěkné to stejně i zakončit. Dostal jsem nabídku pokračovat, vzal jsem si chvíli na rozmyšlenou... Ale možná už je čas.
Podle čeho se rozhodnete?
Rodina je nejdůležitější. Kariéru jsem si prodloužil, protože se nám narodila dvojčátka a rozhodli jsme se zůstat v Česku. Teď zvažujeme, co bude dál – jestli žít tady, nebo jinde. Chci udělat to nejlepší pro rodinu, s manželkou se o tom pobavíme někde u vody na dovolené a pak se rozhodnu.
Bude vás přemlouvat, abyste už s fotbalem sekl?
Určitě, chtěla by, abych byl víc k ruce. Diví se, co ještě na stará kolena blbnu, proč toho ještě nemám dost. Ale jsme spolu deset let a vždycky mě podporovala. Takže ať udělám cokoli, podpoří mě znovu.
Před třemi lety jste se k fotbalu vracel po roční pauze. Proč?
Dostal jsem zajímavou nabídku, byl jsem zdravý a měl jsem chuť ještě hrát. Tak proč ne? Věřil jsem, že na to pořád mám, zkusil jsem to. Trvalo to, půl roku si tělo zvykalo, než dalo zelenou. Ale pak to šlo.
Ve dvaceti by vás asi nenapadlo, že budete fotbal hrát tak dlouho, viďte?
Takhle v té době člověk nepřemýšlí. Ale rodiče jsou oba sportovci, hráli dlouho na vysoké úrovni. Geny mám asi dobré, navíc jsem neměl během kariéry žádné vážné zranění, pořád jsem dřel a fotbal mě bavil. Recept na nesmrtelnost neexistuje, ale já říkám, že musíte mít hlavně chuť něco obětovat.
Baví vás fotbal pořád stejně jako zamlada?
Baví. Dělám to celý život, užívám si to. I trenér Csaplár říkal, že jsme tým synů a otců, takže si rád dokážu, že na to ještě mám a že můžu pozlobit mladé kluky. Chci jim pomoct nastartovat kariéru a jsem rád, že je můžu challengovat.
Rudolf SkácelLevý záložník nebo obránce, kterému bude v červenci devětatřicet, prošel v kariéře dvanáct klubů. Vyrostl v Hradci, pak přes Slavii vylétl do Marseille a v zahraničí se mu zalíbilo. Nastupoval za Panathinaikos Athény, Southampton, Herthu Berlín či Larissu, ale nejlepší sezony prožil v dresu skotského Heart of Midlothian. Letos pomohl Příbrami k postupu do první ligy a brzy se rozhodne, jestli si ji ještě zahraje. |
Vidím, že angličtina se vám po letech v Británii dostala pod kůži.
Spíš těžko hledám český výraz. Z angličtiny jsem maturoval, ale jen s tím bych moc nevystačil. Tohle je dar, který v zahraničí získáte. Naučíte se jazyk, vidíte, jak se žije jinde, a můžete srovnávat. I když já jsem cestoval možná až moc.
Šest zemí, dvanáct klubů. Kde jste se cítil nejlépe?
Fotbalově ve Skotsku. Nejvíc úspěchů, nejvíc gólů, s Hearts jsme bojovali o titul, o Ligu mistrů a hráli poháry. Jsem s tím klubem spjatý, každou sezonu jsem byl nejlepší střelec a vždycky jsme měli úspěchy. Lidi mě brali asi jinak než ostatní a nezapomínají. Váží si mě, i když do Edinburghu přijedu po letech, dají to najevo. Toho si zase vážím já.
Máte tam lepší jméno než v Česku?
Určitě. Měl jsem štěstí, že všechno dobře začalo. Hned jsem dával góly, diváci nadšení, atmosféra na stadionu Tynecastle mi dávala sílu. Zkazil jsem dva tři balony a lidi stejně nepískali. Spojení s Hearts fungovalo a věřím, že kdybych tam přijel v padesáti, gól vždycky dám. I na Southampton rád vzpomínám, ještě si tam držím apartmá. Druhá anglická liga je úžasná a mrzí mě, že pan Brückner, který trénoval reprezentaci, ji až tak nebral.
Mohl jste v národním dresu nasbírat víc než sedm startů?
Jo, nároďák mě mrzí. Jsem samozřejmě rád, že jsem se potkal v kabině s Nedvědem, Rosickým nebo Šmicerem, ale možná jsem měl v tomhle i trochu smůlu, že konkurence byla obrovská a já jsem nepatřil mezi Brücknerovy vyvolené. Za Hearts jsem dal osmnáct gólů, manažer mi už gratuloval k nominaci na mistrovství světa, a druhý den mi novináři volali, že jsem jen náhradník. To bylo zklamání, moc jsem to nechápal. Ale jsem rád, že jsem si za nároďák mohl kopnout.
Kde se vám nejlépe žilo?
Řecko bylo skoro jako dovolená, každý den na pláži a blázniví fanoušci. V Marseille to bylo na život úžasné, navíc jsem hrál za nejlepší klub ve Francii. Líbilo se mi tam, jezdil jsem tam pak každý rok. Zahrál jsem si s Drogbou, s Barthezem, to se každému nepovede.
Jak na ně vzpomínáte?
Vedle Drogby jsem seděl v kabině, říkal mi czech robot. My jsme všichni chodili do posilovny, on nemusel, protože měl svaly od přírody, tak se mi smál. Já mluvil ze začátku mizerně francouzsky, i z toho si dělal legraci. Ale jinak jsme na tom byli podobně, taky hrál první sezonu ve velkém klubu. Teď je v Arizoně, kde mám kamarády, a pozdravoval mě. Jsem rád, že si vzpomněl.
Vyprávíte o něm mladým v Příbrami?
Já na to moc nejsem. Oni tyhle hráče třeba ani pořádně nezažili, mně říkají dědku a dělají si srandu. A já to beru. Parta je v Příbrami výborná, díky ní zůstávám mladý a užívám si to každý den.
Kvůli tomu ještě pokračování úplně nezavrhujete?
Spíš to pořád vidím na konec, ale chci si počkat, až mě nebude všechno bolet. Teď dohrávám plný šrámů, jsem unavený, ale šťastný, co se nám podařilo. Velkou zásluhu má trenér Csaplár, který dal tým dohromady a po špatném začátku jsme urvali postup. Mladí si možná ani neuvědomují, co dokázali.
A když skončíte? Co bude dál?
Chci být dobrý rodič, dobře připravit dvojčátka na život. A co budu dělat? Všechno mám naplánované a už se na to i těším. Nechci být konkrétní, jen řeknu, že u profesionálního fotbalu zůstat nechci – nemám na to žaludek. Fotbal rád hraju, užívám si to, ale bafuňář nebo trenér být nechci. Ani se nedívám v televizi. Baví mě to jen na hřišti a všechno se musí dělat na sto procent. To bych jako funkcionář nedokázal.
