„Vychrlil jsem to ze sebe a bylo mi jedno, kdo proti mně stojí.“
Do novin jeho proslov nepatří, byl drsný. Každopádně Plzeň od té chvíle neprohrála jediný ligový zápas, vede tabulku a Hubník může v květnu znovu po roce zvednout trofej pro fotbalové šampiony.
Plzeňpo podzimu 1. místo |
Vy nebýváte mužem velkých slov. Co to do vás vjelo?
Velký tým si nesmí dovolit hrát lehkovážně. A Plzeň za velký tým považuju.
Nemohl jste být před kabinou za šaška?
Mohl, vždyť se Zlínem se prohrálo (0:2), takže okamžitý efekt žádný. Ale v důsledku jsem za ten výbuch rád. Já neumím prohrávat a špatně koušu, když se nehraje naplno. Jasně, může se prohrát, když je soupeř lepší nebo má víc štěstí, porážky se špatným přístupem ovšem neberu. I na tréninku, když vidím, že se někdo nesnaží, umím být rapl. Všichni si musíme uvědomit, za koho hrajeme a jaký dres oblékáme. Fanoušci vám odpustí, když vidí snahu, ale otřesný výkon omluvitelný nebyl.
Příběhy podzimuRedakce MF DNES a iDNES.cz připravila seriál o podzimní části fotbalové ligy, která o víkendu skončila. Co tým, to jeden příběh. Na konci týdne budou moci čtenáři hodnotit, jaký článek je nejvíc zaujal. ÚTERÝ STŘEDA ČTVRTEK SOBOTA |
Nebyla Plzeň na úvod sezony příliš zmlsaná? I kvůli tomu přece narychlo odešly ikony Kolář s Rajtoralem.
Kluky bych do toho netahal, přestup si zasloužili. Ale jinak se sešlo víc faktorů. Reprezentanti se vrátili unavení z Eura, jeli vlastně nonstop, což se muselo projevit, hlava neměla šanci vypnout. Přišel také nový trenér a možná jsme opravdu potřebovali připomenout, za co bojujeme. Na začátku jsme se herně trápili a teď mě mrzí, že podzim končí.
Jak se udržuje motivace, když máte všechno? Na české poměry.
Nejdůležitější je hlava. Jak správně přepnout z poháru na ligu? Jak hrát zodpovědně i proti papírově lehčímu soupeři? Jak nic nepodcenit?
To mi řekněte vy.
Musíte nastavit hlavu na maximální výkon.
Plzeň má občas sklony být lehkovážná.
Jak kdo. Nejde si před zápasem říct: To se zvládne! Jsem stoper a před sebou vidím, co se děje. Já nic podcenit nesmím, byl by průšvih. Proto občas v kabině připomenu: Pánové, vepředu za vás běhat nemůžu, ale vzadu musím být vždycky.
To bylo na podzim vidět, Plzeň na vás stála. Životní půlrok?
Celý rok 2016 byl výborný. Spousta náročných zápasů, titul, Euro ve Francii, všechno bez vážnějšího zranění. Dřív byl pro mě fotbal vším, ale teď mě víc baví.
Čím to?
Nabral jsem zkušenosti. Nejen v Moskvě, v Berlíně a v nároďáku, ale také v životě. Vždyť je mi dvaatřicet. Dřív jsem se vrtal ve svých chybách, svazovalo mě to. Člověk časem zjistí, že fotbal není všechno.
I proto jste se vzdal národního týmu?
To ne, reprezentovat pro mě byla obrovská čest, ale já se musel rozhodnout. Prakticky celý podzim bych neviděl malého syna, který žije v Olomouci. Takže všechny reprezentační pauzy, naše jediné volnější dny, věnuju jemu a odpočinku. To rozhodnutí bylo těžké, ale myslím, že mi prospělo.
Mimochodem, zvyšuje vaši motivaci kapitánská páska?
Ne, je to jen kosmetická záležitost. Ale je pravda, že pouze kapitán dostává pohár jako první, což je nádherný pocit.
2015 = titul, 2016 = titul. Jak blízko je Plzeň zlatému hattricku?
Matematicky nejblíž ze všech, ale pořád strašně daleko. Bohužel jsme nepostoupili v Evropské lize a vypadli z národního poháru, takže nám zbývá jediný cíl. Chceme titul znovu, ale zároveň dobře víme, že Sparta se Slavií budou na jaře kousat.
V posledních letech Plzeň domácímu fotbalu dominuje, což začíná vadit. Vnímáte to?
Kdyby na nás lidé nekřičeli, je to známka, že nejsme zajímaví, což by mi vadilo. Už jsem něco podobného zažil, když jsem kopal za Spartu. Kamkoli jsme přijeli, a na Moravu zvlášť, tam do nás ryli. S Plzní je to stejné. Jsme prostě terč, který nikomu není lhostejný. A to je dobře.
