Čeští fotbalisté ještě dospávali v hotelu, ale na hřiště ve Westerburgu se už tlačili první fanoušci.
Ochozy se začaly plnit víc než dvě hodiny před tréninkem, který začal před jedenáctou hodinou.
Na tartanové dráze stáli pořadatelé v oranžových vestách, před stadionem hlídkovaly desítky policistů.
Byla to dopředu plánovaná akce, školy vyhlásily prázdniny, zavíraly se obchody a dospělí si na čtvrtek brali dovolenou.
Blížila se jedenáctá hodina, když už v areálu nebylo takřka k hnutí. A z rozhlasu zaznělo: "Autobus s českými fotbalisty právě vjel do města, napočítali jsme dva a půl tisíce fanoušků."
Mezi nimi bylo i několik desítek Čechů, kteří obsadili celý jeden oblouk. "Do fotbalu jsem blázen, musel jsem tady být," řekl Tomáš Werner, emigrant, který v německém Koblenci žije sedmnáct let.
Když se ráno vydal na padesátikilometrovou cestu, vlála za jeho autem česká vlajka. "Troubil jsem na všechny české kamiony." Dorazil do Westerburgu a čekal.
Uběhlo pár minut a jako při cyklistickém Závodu míru se za chvíli z reproduktorů ozvalo: "Už se blíží, ještě osm set metrů."
Když autobus brzdil u policejních zátarasů před stadionem, hlas zaburácel: "Už jsou tady, první vystupuje trenér Brückner."
A přihnala se vlna nadšení.
Na tartanové dráze se první objevil kapitán Tomáš Galásek, z jeho očí šlo vyčíst, jak je návštěvou překvapený. Údiv křičel i z ostatních tváří. Jan Koller zamával.
Nedvěd s Karlem Poborským se zastavili v kabině a vyčkávali. Snad jako by se jim mezi davy nechtělo.
Ostatní se už na hřišti přezouvali do kopaček, když se dva opozdilci trousili k nim. "Páável, Páável, Páável," křičeli děti i jejich rodiče. "Páável Nedvěd." Nebylo pochyb, kdo se těší největší oblibě.
Trénink začal a do areálu se hrnuli další a další lidé. Lehce to připomínalo nedávné soustředění Brazilců ve švýcarském Weggisu, kde se na jejich tréninky prodávaly lístky a všechny byly vyprodané.
Při každé povedené akci či střele hlediště zahřmělo nadšením.
