Najdou se chvíle, kdy hráči mohou nadávat na těžký život. Na několikadenních soustředěních daleko od domova se celý čas nezastaví: budíček mají před sedmou a zplavení padnou kolem desáté do postele. V sezoně mají zase fotbalisté zabité víkendy, v nichž hrají zápasy.
"Někdy kvůli tomu není snadné sladit rodinný život. I dovolenou mívají fotbalisté po sezoně v červnu, a když začnou prázdniny dětem, oni už zase hrají," říká lékař Jiří Váchal, který se díky tomu, že pečuje mimo jiné i o hráče Sparty, pohybuje v "civilním" i fotbalovém světě.
Jeho tvrzení potvrzují manželky fotbalových profesionálů. "Společné víkendy nemáme," stěžují si často.
Zato však mohou zůstat doma, neboť je jejich partneři bez problémů uživí. A svého muže mohou čekat v běžný pracovní den klidně kolem oběda. "Pokud mě malá nevzbudí, spím někdy do devíti," líčí Horváth. "A v jednu odpoledne bývám po tréninku doma."
Volno občas překazí společenská akce, na níž se fotbalista musí ukázat, nebo plnění závazků vůči sponzorům. Jenže to se týká spíš několika mála hvězd. Někdy - například jako odměna za vítězný zápas - trénink odpadne docela. Když tedy fotbalista v neděli "dělá" a jeho úsilí přinese tři body, nenamáhá se v pondělí.
"Tohle je příjemné. A že nemám havaj v neděli, mi vadilo, když mně bylo kolem dvaceti a v sobotu jsem nemohl na diskotéku. Teď už jsem si dávno zvykl," říká sedmadvacetiletý Horváth.
Záložník Teplic tvrdí, že si váží každé profese - doktorů, pekařů i popelářů. Ale kdyby se do nich vtělil, byl by zoufalý. Takovou beznaděj skutečně prožil Jan Musil, na konci osmdesátých let jeden z gólmanů Sparty.
Po jednom nepovedeném zápase byl z mužstva vyřazen a šokovaný se ještě ten den musel hlásit v ČKD. Pro sportovní magazín Hattrick před časem vzpomínal, jak byl na dně, když musel vozit na kolečku špony... Kromě potupy šel Musil razantně dolů s platem: za komunismu bral ve Spartě tehdy přepychových 10 000 korun na ruku, v ČKD si přišel na 3000 hrubého.
Vysoká mzda je nejpříjemnější součást fotbalové práce. Většina lidí si nevydělá ani za dvanáct hodin zdaleka tolik jako fotbalista třeba za čtyři. Navíc on provozuje činnost, která ho baví. To je takřka ideál.
"Však se mi za to někdo za zády ušklíbá, ačkoliv do tváře mi lichotí," říká Horváth. "Určitě mě těší, že beru celkem dost peněz, a nestydím se za to. Říkám si: Něco za něco. Já na svou kariéru dřel od šesti let." Pravda, v tomto věku začíná se svým povoláním málokdo...
Fárání snazší než fotbal
O dmítá ze sebe dělat úderníka. Je ale fakt, že liberecký trenér Josef Csaplár jeden čas vstával před pátou a odcházel fárat do uranových dolů. Domů se vracel někdy až po sedmé. "Jistě, byl jsem tehdy o patnáct let mladší, ale nikdy jsem z dolů nebyl tak unavený jako z fotbalu," tvrdí čtyřicetiletý trenér.
Koučování ho dokázalo tak vyčerpat, že když loni odjel na dovolenou na Kanárské ostrovy, tři dny v kuse tam spal. "Psychická únava je totiž mnohem horší než fyzická," poznal Csaplár.
Liberecký trenér propadl fotbalu. Znamená to, že jeho pracovní doba se nedá nijak vymezit. I když má volno, i tehdy o fotbalu přemýšlí. MF DNES mluvila s Csaplárem na téma pracovního vytížení v neděli, kdy si užíval poslední víkend před začátkem ligy. Byl večer a on šel do koupelny, když ho napadla myšlenka týkající se úvodního libereckého zápasu na jaře proti Olomouci.
Csaplár se rázem otočil, zrychleným krokem došel k lednici, na níž má magnetem přichycenou čtvrtku. Na ni si nápad napsal a teprve potom si uvědomil, že místo odpočinku zase "dělá". "Prosím tě, hlídej mě, já jsem asi magor!" zavolal v tu chvíli na ženu.
Vyznívá to jako lamentace nad nesnadným zaměstnáním. Jenže Csaplár se takovému omylu rychle brání: "Mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě strašně baví, a ještě je velmi dobře placená. Určitě nebrečím!"
