Začněme tedy od Adama.
A to od pětiletého: vidíme ho u stromečku rozbalovat dárky, jeden, druhý, třetí a najednou – jééé! – plyšový medvěd ve slávistickém dresu! Nic lepšího už od Ježíška nikdy nedostane.
Něco se zkrátka přebít nedá. V pokojíčku si hračku ještě vyzdobí, na hlavu jí narazí červenobílou kšiltovku a kolem krku omotá klubovou šálu.
"Toho medvěda mám pořád," říká Hloušek, dnes už dospělý, v neděli mu bude jedenadvacet. Nyní nosí stejný dres jako plyšák, hraje za klub, jemuž odmalička přál.
Ba co víc, "Za půl roku se mi podařilo vše, o čem jsem snil," tvrdí.
Přitom to není dávno, co hrával třetí ligu za jablonecké béčko...
Jak se ruší tabu
Muži z čela fotbalové Slavie, nejúspěšnějšího klubu posledních let, šermovali sebevědomě krédem: "Nekoupíme žádného hráče nad deset milionů korun."
V létě tento kord pokorně schovali a za Hlouška vysázeli přes 20 milionů, čili více než dvojnásobek, a ještě za něj poslali do Jablonce dva hráče.
"Když jsem na jaře viděl, jak Adam, tehdy v dresu Jablonce, utekl našemu obránci Hubáčkovi na deseti metrech o tři, uvědomil jsem si, že taková raketa tady ještě nebyla," vysvětlil ředitel Petr Doležal magazínu Hattrick, proč bylo porušeno tabu.
Ne že by se Doležal nikdy nemýlil, ale v tomto případě ukázal na kartu, pro většinu fanoušků neznámou, s přísahou, že je to eso a – jak se později ukázalo – eso to skutečně bylo.
Hloušek sice má kulatý, švejkovsky dobrácký obličej, ale pro soupeře se stal postrachem. Rychlý, důrazný, silný v soubojích jeden na jednoho. Objev ligy a také největší radost mizerného podzimu mistra.
Právě Doležal přivedl po přestupu Hlouška doprostřed kabiny plné nových spoluhráčů. "To nebylo příjemné, moc jsem kluky neznal," vzpomíná záložník. "Rychle jsem udělal představovací kolečko a pak si sedl nenápadně do kouta."
Jenže v koutě dlouho nezůstal.
Tlačte! Víc!
Lidé jsou jako olivy, říká známé přísloví. Teprve, když je drtíte, dostanete z nich to nejlepší. Možná tahle pravda neplatí beze zbytku, ale Hloušek je jejím ukázkovým příkladem.
Být pod tlakem mu dělá dobře, nehroutí se z něj, díky němu roste. "Čím větší tlak, tím líp! Neznervózní mě, pomáhá mi a motivuje."
Vnuk mi dělá radost
Mám čtyři vnuky, a když se všichni coby malí kluci sešli, mydlili v předsíni fotbal. Aby se nic nerozbilo, udělal se balon z nějakého textilu, olepil se izolepou a šup, mače mohly začít! Áda tomu všemu velel. Nemazlil se s tím, odjakživa bylo vidět, že je fotbal v něm. Však ho také měl v genech, hrával jsem já, ale hlavně tatínek, to byl výborný hráč. Na Ádu odmalička působil, vedl ho k fotbalu a teď jsme na něj všichni pyšní. Každý Ádův zápas sleduju, raději v ruchu na stadionu, než u televize, tam bývám moc nervózní. A taky mu často před zápasem, to je taková tradice, píšeme esemesky: "Ať se ti daří!" Někdy mu říkám, ať tolik nenahrává a víc střílí, ale co já mu můžu radit! Když dal na podzim dva góly v Ostravě, věnoval jeden gól mamce a druhý mně, to mě hodně dojalo. On je pořád strašně skromný a hodný, škoda mu jakkoliv ubližovat. |
"Všichni ode mě chtěli velké věci a přitom mě málokdo znal. Ale určitě mě to nesvazovalo, ani v nejmenším."
Dobře, zkusme to jinak:
Nepochyboval o sobě, když se s jabloneckou rezervou ještě před rokem a půl harcoval po třetiligových stadionech?
"Dokonce jsem slyšel, že na ligu nemám. Táta jablonecké béčko trénuje, takže prý hraju díky němu," líčí, ale nechce to dál pitvat a proč také, když: "Nevnímal jsem to, neřešil, říkal jsem si, že se s lidmi, co to roztrušují, nebudu zahazovat."
Náročné situace by se snad měly Hlouškovi záměrně modelovat. Ale namodelujte zápas Evropské ligy ve Valencii!
Dobrý den, Migueli
Právě toto utkání je čítankovým důkazem, co s levonohým mladíkem velké výzvy dělají: měla to být hračka pro domácího favorita, ale podceňovaný tým z Prahy se vzepřel remízou 1:1, což byla z velké míry zásluha Hlouška, nejlepšího hráče na trávníku, dělajícího si dobrý den z aktéra mistrovství světa i Evropy, portugalského obránce Miguela.
Kdo by se nerozklepal před duelem v sídle klubu z absolutní špičky, ať zvedne ruku! Je jasné, že slávistický pořízek se nehlásí.
"Mnohem horší bylo přijít poprvé do slávistické kabiny. Na zápas jsem byl strašně natěšený, už když jsem na rozcvičce viděl, jak se stadion plní, nemohl jsem se dočkat, až se začne hrát. Těšil jsem se jako malé dítě na Ježíška."
Však také do startu duelu počítal dny, byť důvodem nebyla nedočkavost: dělá to tak před každým střetnutím, aby souboj dobře dopadl, pár dní před ním najede na neměnný program. Když do něj například zbývá 48 hodin, vždy si sám přidá po tréninku, další den naopak rychle spěchá do soukromí.
A když pak vtrhne hladový na trávník a daří se mu, což se na podzim dělo často, je nezastavitelný jako odbrzděný válec.
"Do Slavie jsem přestupoval samozřejmě i za vidinou titulu, a i když na něj nyní ztrácíme osm bodů, já v jeho zisk pořád věřím," tvrdí odvážně Hloušek.
Koutky úst Hlouškovi zacukají při zmínce o rodičovském sdružení filmového Hujera, na něž se sjelo veškeré příbuzenstvo. Bere vtip, že podobně to vypadá, když po trávníku létá on, rychlík ze Slavie.
"Na zápasy jezdí celkem pravidelně mamka, taťka, děda, strejda, ségra s přítelem a občas babička, když mi nemusí hlídat psa," vypočítává.
Rodina se mu do povídání vloudí často. Je sympatické vidět, jak velmi na ní lpí. Jistě, že za ní jede na Vánoce domů, a když říká domů, myslí tím do Semil.
Šmícu jsem měl na zdi
Tam někdy před patnácti lety rozbalil oblíbeného medvěda, tam začínal s fotbalem a pak se za ním přesunul do Jablonce, tam si v pokojíčku jako kluk vylepil plakát Vladimíra Šmicera, s nímž si pak ještě stihl zahrát.
"Nikdy jsem Šmícovi neřekl, že jsem ho měl na stěně. Ale kolikrát mě napadlo, jestli to, že jsem se s ním ještě potkal na hřišti, a vlastně to všechno, co mě za poslední půlrok potkalo, jestli je to vůbec možné."
Je to možné, Hloušek se o to velmi přičinil. Jako nezletilý fanoušek psával Slavii vlastní kroniku, teď může být sám hrdinou hned několika stran té oficiální.
Čtěte v páteční MF DNES
Další z velkých rozhovorů či příběhů fotbalového podzimu čtěte
v pátečním vydání MF DNES.
