Než otevře dveře návštěvě, černý voříšek Matylda stačí dvakrát oběhnout zahrádku. To ten zatracený levý kotník, který má Popluhár v ponožce ošklivě zahnutý jako golfovou hůl. Je to už půl století, kdy hrál i s těžkým výronem, a když s fotbalem skončil, tělo mu to začalo vracet.
"Ještě před sedmi lety mi to chtěli při operaci vyčistit a sešroubovat, jenže kdyby se to nepovedlo, kotník by uschnul a rozsypal se. Pak by hrozila amputace. Do toho rizika jsem jít nechtěl."
Popluhár býval mimořádný hráč, báječný stoper, jeden z nejlepších na světě. Skvělý hlavičkář, vicemistr světa. A férový chlap. Vždyť za celou kariéru nebyl vyloučený a v roce 1967 obdržel Světovou cenu za fair play. Pořád bydlí v Bernolákovu, vesničce za Bratislavou.
Ján PopluhárSlováci ho vyhlásili Fotbalistou století. Až za ním skončili Adamec, Ondruš, Dubovský nebo Moravčík. Skvělý stoper a fotbalový džentlmen, který v roce 1967 dostal Světovou cenu za fair play. Za Československo odehrál 62 zápasů, dal 1 gól. Hrál na MS 1958, z Chile 1962 má stříbro, později byl kapitán. Na svůj rozlučkový zápas ho pozval i legendární Angličan Matthews. Bimbo, jak se Popluhárovi říkalo, strávil většinu klubové kariéry ve Slovanu Bratislava. V roce 1965 ho v Československu zvolili vůbec prvním Fotbalistou roku, v roce 2002 převzal slovenský státní Řád Ľudovíta Štúra I. třídy. Dodnes žije v Bernolákovu, kde se 12. září 1935 narodil. Má dvě děti a dva vnuky. |
Jako kluk tu skákal z vysokých stromů do Dunaje, pozoroval parní lokomotivy, jak posílají kouřovou clonu k nebi, pomáhal dědovi na vinicích a pak utíkal přes kopec dva kilometry na hřiště, aby stihl trénink. Za dvanáct dní oslaví 74. narozeniny a za pět dní vyrazí do Bratislavy na zápas roku, Slovenska proti Česku: "U toho přece nemůžu chybět. Je nejvyšší čas, aby Slovensko udělalo díru do světa."
Věříte, že Slovensko postoupí na šampionát do Jihoafrické republiky?
Silně. Naši chlapci dlouho mluvili o tom, jak se snaží, ale teprve teď tu snahu převádějí ve skutečnost. I když, zatím nemůžeme jásat, Češi budou zlobit.
Jak to víte?
Sleduju, co se děje. Ivan Hašek vlil do mužstva novou energii, pozval Rosického, taky Kollera. Oj, ten chlapík má ohromnou sílu. Letí na něj balon, on roztáhne ruce a půl hřiště je v tahu.
Jak by Kollera bránil stoper Popluhár?
Tvrdě a důrazně, snažil bych se ho nepustit do šestnáctky. Ale měl bych to těžké, protože ubránit dvoumetrové chlapisko není jen tak. Museli by mi pomoct ostatní.
Vy jste bránil spoustu legend. Od Puskáse přes Eusébia až po Pelého. I když jste byl na hřišti nekompromisní, oni vás považovali za kavalíra.
Já vždycky ctil fair play. Rodiče mě tak vychovali a odpovědnost k fotbalu mě pak posílila. Každého soupeře jsem respektoval.
Nikdy žádné extempore?
Jediný extrém jsem zažil pár let před stříbrným Chile. Hrál jsem za Slovan přípravný zápas proti nějakým Jugoslávcům. Při jedné šmikačce jsem ve skluzu odehrál míč a nechtěně srazil i útočníka. Jak jsme oba padli k zemi a leželi naproti sobě, on mi plivnul mezi oči. Ve mně vzkypěla krev, vyletěl jsem z trávníku, jako když knoflík z košile odlétne – pink! Stál jsem nad tím chlapem a chtěl mu za tu srabárnu šlápnout na hlavu, jako bych patou zavrtával cigaretový oharek do země.
Co vás zastavilo?
Dodnes nevím. Snad instinkt, snad osud. On ležel, já stál nad ním a v hlavě mi běželo: Když to uděláš, končíš s fotbalem! Najednou začal mávat jejich trenér od lavičky, že ho stahuje ze hry, což mě zachránilo. Nikdy v životě už ve mně saze nebouchly.
Mistrovství světa jste zažil už v roce 1958 ve Švédsku. Jak se v týmu cítil mladý Slovák v nadvládě Čechů?
Úplně normálně. Já byl benjamínek, který vzhlíží k velkým jménům. Hertl, Novák, Zikán, Pluskal, Borovička... Páni, to byli borci! Nikam jsem se nehrnul, nenárokoval si místo. Když trenér Kolský řekl, že na plac nejdu, neplakal jsem v koutě. Když mi dal šanci, musel jsem ostatní dirigovat. Já to měl na starosti, byl jsem přece stoper.
Našel jste si mezi Čechy přítele na život a na smrt?
To ne, i když jsme byli parta, která při sobě držela. Jeden tým, jeden duch. Já měl nejblíž k Masopustovi a Sváťovi Pluskalovi. To byl ideální parťák, do života i do obrany. Za celou dobu, co jsme spolu hráli, jsem od něj neslyšel jedinou výtku. Když nám zápas nesedl, přišel za mnou a povídá usmířeně: Honzo, dneska jsme to prosrali, co?
Moji slavní soupeři
Pelé (Brazílie)
|
Na šampionátu 1962 v Chile jste zářili všichni. Myslíte, že jste mohli porazit i Brazílii ve finále?
To bychom chudáky Brazilce okradli. Ne, to si nezasloužili. Už hrát finále pro nás byla obrovská pocta. Vždyť nám nikdo nevěřil. Než jsme vyjeli, v novinách se psalo, ať zůstaneme doma, že tam uděláme jen ostudu.
Vy jste se na mistrovství proslavil i tím, že jste přestal atakovat Pelého, když se zranil a kulhal. Co vás to napadlo?
Z úcty k němu. Dostával míč, chtěl udělat pohyb a najednou se chytil za sval. Tehdy se ještě nesmělo střídat, tak jsme mu vlastně vždycky uhnuli, aby mohl hrát. Tenkrát to bylo přirozené. Pelé se bohužel nestihl vyléčit a přišel o finále.
A vy jste málem přišel o život, že? Ještě si někdy vzpomenete, jak jste při výletě zavrávoral na skalním masivu?
Můj bože, to bylo štěstí. Bydleli jsme v horách nad Viňa del Mar, v šílené ubytovně s plošticemi a šváby. Chodili jsme se dívat na moře a házeli kameny, abychom zjistili, za jak dlouho šplouchne. Ta propast mohla mít snad 150 metrů. Nikde žádné zábradlí, břidlice se drolila a já se jednou vydal bosky po úzkém převisu. Najednou jsem hmátl rukama do prázdna, podíval se do té díry pode mnou, zavrávoral a v hlavě se mi promítl celý život. Už jsem se viděl, jak plachtím vzduchem.
Ostatní s vámi nebyli?
Ne, ti to obcházeli, jen já byl kaskadér. V tu chvíli mi nohy přestaly fungovat, byly v šoku srostlé se skálou, ani se nepohnuly. Trvalo snad půl hodiny, než jsem se rozdýchal a začal se šourat zpátky. No hrůza.
Tenkrát vám spoluhráči říkali Bimbo. Klubový trenér Šťastný o vás ve Slovanu totiž prohlásil, že jste na hřišti dobrák jako slon v cirkuse. Kdy jste to oslovení slyšel naposledy?
To už si ani nevzpomenu. Vildo Schrojf, můj velký kamarád, mi vždycky říkal: Ahoj, Bimbátko! Ale ten už to má taky za sebou. Jsou to dva roky, co umřel. Schrojf, Pluskal, Kvašňák, Pospíchal, Schmucker, Kouba... Těch hrobů nějak přibývá.
Na co vy vlastně nejradši vzpomínáte? Kromě stříbrného Chile?
Na celou kariéru, protože byla krásná a dlouhá. Skoro půl století bez jediného vážného zranění. Mohl jsem dělat to, co jsem miloval.
Tipoval jsem, že řeknete svůj jediný reprezentační gól. V Brazílii, na legendárním stadionu Maracaná.
Mám ho před očima. Brazilci nás čtyři roky po Chile pozvali, ať dorazíme na turné. Na Maracaná bylo 140 tisíc lidí, na stadion jsme se autobusem šourali skoro hodinu a nakonec nám policajti na motorkách museli vytvořit koridor. Fanoušci uskakovali do stran a pak se nám klaněli, protože fotbalové Československo bylo pojem. Pro malou zemi v srdci Evropy i pro nás osobně to bylo obrovské zadostiučinění.
Trochu jste zamluvil ten gól.
Padl z trestňáku. Moc jsem jich nekopal, ale na tenhle jsem šel. Povídám: Hoši, to mi nechte, ten je můj. Dvacet metrů od branky, já si postavil míč a šlehnul do něj levajdou. Vnitřním nártem prudce kolem zdi, jak jsem to měl naučené. Brankář tam stál jako namalovaný.
Říkal jste levačkou? Vy jste pravák, ne?
Jsem, jenže já měl v pravačce příliš velkou sílu, technické rány jsem dával levačkou. I penalty jsem kopal levačkou, měl jsem ji parodoxně jistější. Tenkrát byla doba, kdy při penaltovém rozstřelu v národním poháru kopal jeden člověk všech pět penalt. A ve Slovanu jsem to byl já, takový hromosvod, muž pro všechno. Dohromady jsem mohl kopat tak sto penalt, a jestli jsem dvě nedal?
Vy jste býval i výjimečný hlavičkář. Proč jste nedával góly hlavou po standardních situacích?
Protože na mně pořád viseli dva obránci, tahali mě za dres, štípali, drželi. A tak mi trenér Šťastný nakázal: Vůbec tam nechoď, hlavní je, ať nedostaneme gól my. Tak jsem si hleděl vlastní práce.
Z dnešního pohledu mi pořád přijde jako zázrak, že vás jako stopera nikdy nepotkalo vyloučení.
Já nehrál agresivně. Mít styl jako kladenský stoper Linhart, který štípal a kopal, bylo by to něco jiného. Tolik penalt, co bych zavinil... Já nemohl nikoho majznout, vždyť jsem měl víc než sedmdesát procent kontaktů se soupeři v šestnáctce nebo těsně před ní. Tam se musí pracovat jemnou technikou, jako hodinář. Zpomalit útočníka, vytlačit ho z úhlu, být rychlejší, chytřejší.
Který útočník vám dělal největší problémy?
Brazilec Garrincha, to byl neřešitelný rébus pro každého. Stál proti obránci, přihrbený a s těma jeho křivýma nohama čekal na pohyb. Když dal obránce váhu těla na jednu nohu, on kolem ní prosvištěl a byl pryč.
Mimochodem, čím to, že máte tak skvělou paměť?
Asi vrozená dispozice. Je zvláštní, že si třeba pamatuju i čísla všech mých aut.
Tak schválně, vaše první espézetka?
BA 72-72. Stará škodovka octavia, bylo to před 54 lety. Ale už mi taky občas něco v hlavě zapadne. Tuhle jsem si nemohl vzpomenout na jednoho slavného Slováka z Budapešti. Věděl jsem všechno. Ročník narození 1927, příjmení na šest písmen, hrával slavně za Barcelonu, takový elegán to byl. Trvalo mi pár minut, než mi to došlo. Přece Laco Kubala.
