V poklusu oběhl co nejvíce hráčů, aby se s nimi pozdravil, a pak zmizel v řadě, která vedena asistentem Radou právě přecházela od strečinku ke krátkým sprintům. Po levé ruce měl Velkoborský Johanu z Liberce, vpravo běhal Ostravan Baroš. Že by se podvědomě hnal k fotbalistům, které potkává v lize? "Kdepak, to byla náhoda."
Modrý tréninkový dres byl prozatím jedinou částí reprezentační výstroje, kterou stačil nafasovat. Tašky, tepláky, trička na volný čas a další tréninkové sady převzal až později v Brně, kde tým táboří. "Do kabiny jsem dorazil v době, kdy už tam hráči nebyli, zrovna začínal trénink," říká plzeňský odchovanec na vysvětlenou.
Pokuty za pozdní příchod se bát nemusel, zpráva o reprezentaci jej zastihla v 300 kilometrů vzdálených Blšanech v jednu hodinu po poledni. "Ani jsem nevěděl, jestli to mám trenérovi věřit," napadlo jej, když krátce po tréninku poslouchal nečekanou novinu od asistenta Bittengela.
V Blšanech nechal celou rodinu, s níž tam hodlal zůstat až do středy. "Syn má soustředění se žáky a přijela za námi i manželka."
Rychle se loučil, nasedl do auta, a za volantem mohl přemýšlet o tom, jaký velký posun v kariéře může tato cesta z jedné vesnice do druhé může znamenat. "S Bergrem a Nedvědem jsem se nikdy na hřišti nepotkal, proti Kollerovi jsem nastoupil snad ve svém druhém ligovém zápase v životě. Plzeň hrála proti Spartě a já jsem ho musel hlídat," probíral reprezentační soupisku. Zná se i s Horváthem, který byl kapitánem reprezentace do 21 let, kam v roce 1997 na jeden zápas nahlédl. "V posledním utkání kvalifikace chybělo hodně hráčů, a tak mě trenéři povolali," vzpomíná.
Půjde i nyní jen o krátkou reprezentační epizodu? "To nevím, jsem rád, že to tady poznám. Uvidí se."
