Článek vyšel v MF DNES |
Soutěž deptaná korupční aférou a pravidelnou emigrací i jen lehce nadprůměrných hráčů, kteří jí zbyli.
Ale opravdu je tak zle? Vždyť na první zápas pražské Sparty přišlo téměř patnáct tisíc natěšených fanoušků - a to je událost. Zájem přitáhla i další utkání, jindy poloprázdné stadiony ožily. Může to být příslib lepších časů. Nebo jen sladké mámení, které se po pár týdnech rozplyne. Jako každý rok.
Je dost důvodů k tomu, myslet si, že ligový fotbal je uzavřený svět sám pro sebe, který funkcionáři i hráči provozují jen pro svou zábavu. A taky kvůli obživě, kterou by jinde tak snadno nesehnali. A fanoušci? O ty jde až v poslední řadě.
Vždyť takový vzkaz jim poslala ta samá Sparta. Těžko se vytrácí pachuť z posledního ligového kola minulé sezony, kdy hráči předvedli dokonalou sabotáž svého zápasu a velkomyslně dovolili mezi elitou setrvat sokovi z Plzně.
Její tehdejší trenér František Straka, jinak letenský polobůh, poskakoval kolem tribun jako náčelník Siouxů po bitvě u Little Big Hornu - a všem soudným lidem se obracel žaludek.
Závěr sezony byl vůbec tou "nejlepší" pozvánkou na další ročník. V Liberci se odehrála hotová Akta X. Rozhodovalo se o klíčovém druhém místě, a tak prý kdosi z Mladé Boleslavi před utkáním zavolal důležitému libereckému hráči, aby se snažil jen naoko.
Spravedlivě rozhořčený fotbalista, známý to "srdcař", si to nenechal pro sebe a bylo pozdvižení na vsi.
Jenže nedlouho po utkání, v němž rozhodčí dělal psí kusy, zařadil zpátečku, před disciplinární komisí vše popřel, vzápětí šlápl na plyn a nejkratší cestou uháněl na angažmá do města škodovek. Ale co, v českém fotbale se do telefonu napovídá nesmyslů...
Držet palce takové Slavii, to zase slibuje spíš útrapy na duši. Pozorovat, jak každou sezonu prodává nejlepší hráče, a přitom v pokladně nemá ani vindru, natož vydržet šestý, osmý či bůhvíkolikátý neúspěšný pokus vydělat si na živobytí postupem do vybrané fotbalové společnosti Ligy mistrů, to je opravdový kumšt - nebo rozvinuté stadium masochismu.
Na druhé straně společně prožité utrpení utužuje vztahy, které může prohloubit brigáda na stavbě nového stadionu. Jinak než svépomocí totiž zřejmě vytoužený stánek v zapleveleném Edenu nevyroste. To snad dřív klubové vedení zmizí v oblacích s leteckou společností, svým nízkonákladovým sponzorem…
Odvěký rival z Letné se tomu může jen smát - kdyby nedokázal obdivuhodně během půldruhého roku zdecimovat sám sebe natolik, že se propadl na samé dno. Nyní začíná další pokus o resuscitaci až příliš zrudlého pacienta. Co na kraji, tohle je nemocnice přímo uprostřed města!
Ale teď vážně. Přes to všechno má smysl na ligu vyrazit. Alespoň jednou. Nebo dvakrát.
Ač to zní jako blouznění fantasty, pořád v českém fotbale zbývá dost slušných lidi a poctivých hráčů. Ohrožený druh se má přece chránit, nebo ne?
Ale ani ten, kdo už ničemu nevěří, nemusí zůstat doma. Jsou totiž dvě možnosti, jak se vyrovnat se zklamáním z toho, co se v lize přičiněním fotbalové galerky a všemožných obskurních postav nevalné pověsti děje.
Ta první radí: chce to široce organizovaný a důsledný bojkot zápasů.
Jenže výše obvyklých ligových návštěv už něco takového připomíná - a nic se nemění.
Alternativa zní: přijít a ozvat se. Donutit hráče, aby se místo chůze odvážili třeba i běhu a vydrželi to celých devadesát minut. Dát najevo klubovým bossům a jejich poskokům, že si nesmějí dovolit podrazy a hrabání do vlastní kapsy a že fotbal se hraje pro lidi. Na Spartě si už revoltu ostatně vyzkoušeli - zatím bohužel jen k vyhnání vlastního trenéra.
Tak pojďte na fotbal, za pokus to stojí. Ať zase platí: Liga je liga!