Leckdo v tomhle tahu najde logiku, když namítne, že tým se potřebuje posunout. V porovnání s minulou sezonou ztratil lehkost, drajv.
Ale zkuste si sednout do křesla, zamyslete se a v klidu si odpovězte: Bylo opravdu nutné do toho tak radikálně říznout? Nestálo za to ještě chvíli počkat?
V Šilhavého případě je ta otázka na místě. Zdaleka ne každý trenér si zaslouží v krizové situaci podržet, zvlášť u týmu, který má na české poměry téměř neomezené možnosti. Ale zrovna on ano.
Nejen za titul, ale i za rekordní sérii bez porážky, za postup do Evropské ligy, za spoustu zážitků, které slávistům zařídil. A hlavně za to, že své schopnosti ukázal opakovaně.
Renomé si nevybudoval až ve Slavii, ligu vyhrál i s podceňovaným Libercem a kdysi pokládal základy plzeňské zlaté generace.
V Edenu své schopnosti jen potvrdil, když tým dovedl na vrchol tak rychle, jak by málokdo čekal. To mu paradoxně mohlo uškodit: schody, po kterých klub vystoupal, byly příliš strmé, nahoře mu trochu došel dech a zamotala se hlava.
Možná proto v létě vedení udělalo spoustu překotných změn a je pravda, že Šilhavý tým nedokázal seštelovat tak, aby fungoval bez zaškobrtnutí.
Ale šlo to vůbec? Když je kabina najednou nafouklá velkými jmény a každý chce hrát, kterémukoli trenérovi by se krabatilo čelo starostmi. Musí hledat rovnováhu, taktizovat, dělat ústupky - a tým většinou trpí, což potkalo i Slavii.
Ta teď uvažuje vlastně pragmaticky. Potřebuje se změnit, a to se vždycky líp dělá s novým člověkem na lavičce. Druhé místo a těsný nepostup do pohárového jara? To bylo pro současné šéfy málo. Mají smělé cíle a plány, jsou namlsaní a na další úspěchy nechtějí čekat. Proto se teď s trenérem, který většině fanoušků přirostl k srdci, loučí. A věří, že změna klub posune dál.
Ale sami musí vědět, že riskují. Trenérů s životopisem a schopnostmi, jaké má Šilhavý, v Česku moc na výběr není.
