Případ ale nekončí. Odborný tisk do něj dál šije. "Kdybych si sečetl, jak mě v tisku známkují, tak jsem určitě nejhorší obránce v lize," diví se.
Gabriel má nadprůměrnou cenu. Jako jeden z mála kope levou nohou, umí tvrdě vystřelit z dálky a hlavně s rvavostí dělá psa - obranáře. Když začne něco vymýšlet, kličkovat, či je okolnostmi zatlačen na kraj záložní řady, jako před víc než rokem, vyhoří a vyvolá posměch.
"Je jako Řepka, ten také musí znát hranice, které nesmí překročit," říká o něm trenér Jiří Kotrba, který ho dokonale prohlédl. Vedl ho v Chebu, pak na Žižkově a nedá na něj dopustit: "Je to přesně ten typ pro anglickou ligu, jednou tam skončí," odhaduje.
Místo velkého snění o cizině se ale Gabriel musí vyrovnat s drsnější současností. Trápí ho, co udělal Labantovi. "Zvlášť u Vlada mě mrzí, co se stalo, hraje přede mnou, řadu věcí jsme secvičovali spolu. Měli jsme k sobě blízko. Byla to hrozná chvilka, lidi na stadionu na mě řvali vrahu." Včera ho uklidňoval kouč Ivan Hašek. Sedl si s ním a řekl: to je osud, taková věc se může stát i při tréninku.
Někdo ovšem začne zpochybňovat: neměl by jako vyspělý fotbalista jít citlivěji po míči, být předvídavější? Vladimír Labant, na půl roku vyřazený z fotbalu, dodává Gabrielovi oporu: "Bylo to nezaviněné. Oba jsme sledovali míč a chtěli ho odkopnout."
Gabriel je příběhem fotbalisty nevelkého talentu, zato překypující vůle a dřiny. Ve sparťanském dorostu býval čtyřiadvacátým hráčem, nejhorším ze všech, jenže všechny předehnal v poctivosti. Fotbalu obětuje všechno, hrozně ho prožívá, někdy až příliš. Tradují se o něm historky.
Do kabiny přijde před tréninkem první, vezme si prý noviny a komentuje, co kdo o něm napsal. Také, když se někde objeví vylepená nominace národního mužstva, tuší se, kdo vše zařídil.
"To jsou právě ty nesmysly, které se o mě objevují," brání se. "V kabině možná bývám první, ale určitě ne kvůli novinám. Kdybych byl tak horlivý, tak si je koupím už v půl osmé ráno, když chodím kolem trafiky se psem." Snaží se nad věčnou kritikou povznést. Stejně tak jeho otec, bývalý gólman Slavie, který mu donedávna dělal podrobnou statistiku. Dnes ze zásady nekupuje noviny, má pocit, že jeho syna urážejí.
"Dávám fotbalu pořád všechno, ale na rozptýlení si už najdu i jiné věci," vypráví Gabriel. Po večerech si nakreslil půdorys vlastního domku, v Kněževsi si pronajal hospodu, kde pracují rodiče manželky.
Takže je neohrabanec, nebo smolíček? Gabriel si myslí, že ani jedno: "Jsem teď přeci v nároďáku," nachází jasnou odpověď.