Dnešní pořád ještě aktivní hráč prvoligových Českých Budějovic, jemuž bude příští pátek pětatřicet, nasbíral od února 1994 do června 2006 celkem 118 startů za národní mužstvo. Žádný jiný český fotbalista nereprezentoval víckrát, Pavel Nedvěd má ve své kolonce číslo 91, Zdeněk Nehoda 90.
Pamatujete si něco z vašeho prvního reprezentačního startu v únoru ve čtyřiadevadesátém v Turecku?
Víte, že docela dost. Mnohem víc než z většiny těch dalších. Do Turecka tenkrát letěl český nároďák ke svému vůbec prvnímu zápasu po rozdělení československé federace. V Istanbulu jsme prohrávali, pak jsme po rohu vyrovnali a nakonec čtyři jedna vyhráli. Bylo tam typické turecké bouřlivé prostředí a mně to v tom zápase docela sedlo.
A vaše poslední utkání za národní mužstvo?
Na to bych nejradši zapomněl, což ale bohužel nejde. Byl to náš poslední zápas na loňském nepovedeném mistrovství světa, Italové nám dali v základní skupině dva nula a jelo se domů. Navíc já musel v poločase dolů s těžkým výronem v kotníku. Jak říkám, radši nevzpomínat.
Na který zápas tedy vzpomínáte nejraději?
Těžko říct. Je to přes dvanáct let fotbalového života a vyhodnotit jediný zápas, to snad ani nejde. Spíš se mi vybavují takové ty úspěšné série. Třeba naše cesta ke stříbrným medailím na Euru v šestadevadesátém v Anglii, o osm let jsme to na Euru v Portugalsku dotáhli ke třetímu místu, což také nebylo marné. A vlastně, aniž bych si chtěl protiřečit, přestože nám nevyšlo, docela rád vzpomínám i na to loňské mistrovství světa. Protože moje generace se dočkala vrcholu, o kterém se spoustě fotbalistů jenom zdá.
Připomenete i svou nejhorší vzpomínku?
To se mi okamžitě vybaví ta zpackaná baráž na podzim 2001 s Belgií. Projeli jsme to jako mužstvo, svůj podíl na tom selhání v obou zápasech měl každý z nás. A pak tam taky byla jedna kvalifikační remíza na Maltě a výbuch na Islandu.
Za národní mužstvo jste dal coby muž druhé vlny sice jen osm gólů, ale jeden stál opravdu za to.
Byl to můj první gól v reprezentaci. Ve čtvrtfinále mistrovství Evropy v Anglii portugalský brankář Baía při tom mém obloučku moc šancí neměl, vlastně žádnou. Jinou mou branku myslet nemůžete.
Jste pyšný, že se už navždycky bude vzpomínat na Panenkův dloubák a Poborského lob?
Pyšný vůbec, ale pochopitelně mě to těší. Ale ona to vlastně byla taková blesková souhra nevídaných náhod. Někdo mi poslal míč, tuším, že to byl Jirka Němec. Kolem mě tři protihráči, já šel mezi ně, poskakující míč se dotknul snad všech tří a vrátil se ke mně. Pak míč přesně v tom momentu, kdy jsem kopnul, trochu nadskočil, takže jsem ho podebral úplně ideálně. No a byl z toho nádherný vítězný lob. Zkrátka hodně štěstí, kterého je na hřišti leckdy zapotřebí.
Jaké jsou vaše nejcennější reprezentační trofeje?
Samozřejmě stříbrná medaile z Eura v Anglii a třetí místo na Euru v Portugalsku, přestože bronzové medaile se na mistrovství Evropy neudělují. A pak si taky cením titulu Fotbalisty roku 1996, o který jsme se dělili s Patrikem Bergrem. Tahle trofej totiž s mou reprezentační kapitolou jednoznačně souvisela.
Které týmy považujete za nejkvalitnější soupeře, proti nimž jste za národní mužstvo nastoupil?
Na turnaji v Rijádu jsme si zahrál osm minut proti Brazilcům, takže jsem se na hřišti potkal například s Ronaldem. Ale mnohem víc jsem si cenil například semifinálového souboje s Francií na mistrovství Evropy v Anglii. Postoupili jsme až na penalty a jednu z nich jsem dal i já. A pak jsou tu dva zápasy s Holanďany: kvalifikační na Letné, to jsme vyhráli tři jedna, a v základní skupině na Euru v Portugalsku, kde jsme s nimi prohrávali dva nula a otočili jsme to na tři dva pro nás.
Kdy jste měl ze svého výkonu nejlepší pocit?
Asi po těch dvou vzpomínaných zápasech s Holandskem. V té kvalifikaci na Letné na mě byla penalta, kterou dal Honza Koller, do poločasu jsem zvýšil na dva nula a nakonec to bylo tři jedna. A pak mi to proti Holanďanům šlo na mistrovství Evropy, jak jsme otáčeli ten zápas v Aveiru. Vláďovi Šmicrovi jsem dvě minuty před koncem přihrál na vítěznou branku. Šílel jsem radostí a bylo mi úplně jedno, že mezi střelci nejsem.
Zmínil byste se také o vašem nejhorším výkonu v reprezentaci?
V tom množství zápasů by se jistě našly, ale já i tyhle výkony spojuju se zápasy, které nám nevyšly jako mužstvu. Takže v téhle souvislosti se musím zase vrátit k propadáku v té baráži s Belgií.
Tehdy Česko oba barážové zápasy prohrálo 0:1, ale u nejvyšší porážky Česka jste byl hned při svém druhém reprezentačním startu: to národní mužstvo prohrálo 0:3 přátelský duel ve Švýcarsku. Jenže nedávno jste v Brně zažil s budějovickým týmem ligový debakl 0:5. Je to vaše nejtěžší porážka v seniorské kategorii?
To víte, že mě hned napadlo, jestli jsem takovou nakládačku vůbec někdy zažil. A na devětadevadesát procent můžu říct, že nezažil. Určitě bych si totiž takovou potupu pamatoval.
V jakém nejexotičtějším prostředí jste v reprezentaci hrál?
Na turnaji o Pohár FIFA jsem si zahrál v saúdskoarabském Rijádu a na Kirin Cupu v Japonsku jsme hráli v Kóbe a Jokohamě.
Není vám při současně velmi dobře rozehrané kvalifikaci přece jen líto, že jste loni v létě svou reprezentační kariéru ukončil?
Opravdu není. Klukům strašně fandím a start na mistrovství Evropy příští rok jim z celého srdce přeju. Oni ale ještě musí pořádně zabojovat, zatímco já už mám nominaci v Rakousku a ve Švýcarsku jistou.
Myslíte jako televizní spolukomentátor?
Jistě. Jak známo, já a Pavel Nedvěd jsme dostali nabídku od Primy. Ještě jsem sice nic nepodepsal, ale už jsem rozhodnutý, že to beru.
Nenapadlo vás, že kdyby se rekordman v počtu reprezentačních startů loučil v zahraničí, nejspíš by mu fotbalový svaz uspořádal benefiční zápas?
O tom jsem ani nepřemýšlel. Ale když už na to přišla řeč, venku by to s největší pravděpodobností benefice byla.
Není vám to trochu líto?
Nezoufám si a ani nefňukám. Oficiální loučení při tom přestávkovém hemžení zápasu s Německem, kdy hlasatel bude překřikovat ochozy, beru jako současnou českou fotbalovou realitu.
A nehodláte uspořádat si takovou benefici sám? Třeba až se budete loučit s kariérou prvoligového hráče.
Na to jsem zatím vůbec nepomyslel.
A kdyby přece jen, koho z bývalých reprezentačních spoluhráčů byste si do mužstva pozval?
Jéžiš, to bych musel dát dohromady tak čtyři až pět jedenáctek. Vždyť bych musel vybírat jména z více než stovky zápasů a určitě bych na někoho zapomněl. Takže za všechny bych jmenoval dlouholeté reprezentační kapitány Jirku Němce a Pavla Nedvěda. Věřím, že ty desítky dalších se na mě zlobit nebudou.
 Karel Poborský nastoupil v reprezentačním dresu ke 118 zápasům. |
