"Jsem daleko klidnější, než jsem býval, jen tak mě něco nerozhází," říká o sobě. Dřív ze sebe rychleji sypal slova, teď víc o jejich významu přemýšlí. Poborský se stal přes noc fotbalovým hrdinou po celé Evropě. Za vše mohl hlavně bájný lob do sítě Portugalců ve čtvrtfinále mistrovství Evropy 1996. Kluk z jižních Čech, zvyklý na klid a pohodu, tím nasedl do bláznivě letícího kolotoče. "Na šampionát jsem nejel s tím, že si vybojuju angažmá v cizině. Nikdy v životě si nic neplánuju. A i kdybych to dělal, před mistrovstvím jsem neměl místo v sestavě jisté. Spíš se mi zdálo, že hrát nebudu."
Vybral si ho Manchester a ještě zvýraznil ostře sledovanou roli Poborského. Každý jeho počin byl komentován, denně mu drnčely desítky telefonů, každý chtěl slyšet jeho názor. "Co říkáte tomu, že hrajete málo? Neodejdete raději z klubu?" a další otázky se na něho jen sypaly. Odpovídal podrážděně, měl všeho plné zuby. Toužil se uzavřít, žít raději v ústraní s rodinou, ale nešlo to.
Až Portugalsko mu dalo opět volnost, v Benfice Lisabon se mu líbí. "Teplo je tam deset měsíců v roce a na pláži jsem za deset minut. Už tohle vytváří pohodu. Tlak na mou osobu zmizel, vždyť jsme tři tisíce kilometrů od domova."
Dokázal by dnes znovu vletět do anglické či italské ligy, kde je boj o místo v sestavě ještě napínavější a hráči jsou denně pod skřipcem médií i fanoušků? Strach by prý z toho neměl, ale vyhovuje mu portugalské pohodlí a nerad by se stěhoval. Objevil také trenéra, který mu sedí, Juppa Heynckese.
"V osmadvaceti letech mění můj pohled na fotbal," tvrdí Poborský. "Často spolu sedíme a bavíme se. Náš vztah je až přátelský. Spoléhá na mě víc než na ostatní. Klidně se mě zeptá, s kým z obránců se mi hraje nejlíp. Díky němu se mění můj herní styl, už to není takové bláznivé běhání. Radí mi, že není třeba pořád hrát na sto procent, míň je někdy víc, prostě dát do hry i rozvahu."
Také v národním mužstvu si zvyká na jiný způsob. Nejenže uniká po křídle jako vždycky, ale pod trenérem Jozefem Chovancem celou evropskou kvalifikaci rovněž bránil. Dřív to po něm nikdo nechtěl, ale dokazuje, že to rychlostí a důrazem zvládá. Přijde sobota, zápas s Faerskými ostrovy a jubilejní padesáté utkání Poborského v reprezentaci. Je pyšný, že může hrát za tak dobré mužstvo, chce s ním vyhrát i desátý kvalifikační zápas a vytvořit rekord. Na srazy přijíždí pravidelně mezi prvními, před srpnovým zápasem se Švýcarskem měl dokonce hodinový náskok. Vzal si s sebou děti, pětiletého Patricka a dvouletou Klárku a hrál si s nimi v autobuse, kterým pak mužstvo odjelo do Brna. K rodině měl vždy příkladný vztah.
"Všeho si vážím víc, jsem maximálně spokojený. Je to asi pravda, že jsem se změnil nejen na hřišti."
Karel Poborský (vlevo) stíhá Sergeje Barbareze |