A pak?
Skončím s fotbalem. Euro v Portugalsku bude v červnu 2004 mou poslední akcí. Věřím, že se tam probojujeme.
Co vás nutí skončit? Vždyť je vám teprve jedenatřicet let.
Mám rodinu na Hluboké v jižních Čechách, kluk tam chodí do školy. Před rokem jsme se vraceli z ciziny, aby vyrůstal v domácím prostředí. Nechci rodinu tahat do Prahy, radši za ní dojíždím. Chceme být pohromadě, proto skončím.
Co by vás přimělo změnit názor?
Snad kdyby Spartu přestěhovali do Budějovic. Nikdy neříkej nikdy, ale opravdu se mnou těžko něco hne. Nejde o prchlivé rozhodnutí, dlouho jsem o všem přemýšlel, a když se k něčemu přikloním, už to neměním.
Nevrátíte se do Budějovic, kde jste začínal? Měl byste to domů kousek.
Kdepak, kariéru dokončím na Spartě. Určitě.
Protože níž byste nešel?
Dalo by se to tak říct. Sparta má svou kvalitu, sílu.
Ale bývalí fotbalisté radí, že je třeba hrát co nejdéle. Pak je život mnohem nudnější.
Fotbal hraju od pěti let. Vím, že když s ním ze dne na den skončím, tak za čtvrt roku může nastat jakési prázdno. Ale já se nebojím. Jsem dost aktivní člověk, najdu si jinou zábavu - tenis, hokej, kolečkové brusle, prostě cokoliv jiného. Na gauči ležet nebudu.
Před pár dny to však vypadalo, že s fotbalem skončíte teď hned kvůli znechucení ze závěru ligy. Alespoň jedny noviny to psaly.
Na to se zeptejte novináře ze Sportu, který takový článek psal. Ve fotbale mě máloco dokáže vykolejit, ale tohle ano. Měl klukovskou výmluvu, že tuhle informaci mu někdo jiný dal do titulku.
A co tahanice kolem předání mistrovského titulu?
Bláznivý týden. Třikrát jsme byli mistry a třikrát zase ne. Nedůstojná chvíle českého fotbalu. Vyhnala spoustu diváků a fotbal padl do ještě většího temna. Ani si nedokážete představit, jak drsně to zasáhne nás hráče. Na Bohemce nám chybělo asi 15 minut k titulu (výtržník vnikl na hřiště, napadl rozhodčího a zápas byl předčasně ukončen za stavu 2:1 pro Spartu - pozn. red.). Byli jsme na dosah nejkrásnějšího, co fotbalistu potká - když rozhodčí pískne konec, máte titul a tělem vám projede spontánní radost. Oto nás ochudili.
Chtěl by zpět Chvalovského
Zmínil jste se o době temna. Je větší než v roce 1996, kdy jste vyrážel do ciziny?
Ano. Je to větší Kocourkov.
Co vám vadí?
Dneska do fotbalu mluví hodně lidí, každý má jiné názory. Jako by nikdo nešéfoval. Je chyba, že se fotbal pořád dělá zvlášť v Čechách a zvlášť na Moravě. Dneska je z toho víc politika než fotbal. Jak se dohadují ve vládě, tak stejné kuplířství je na svazu. Chybí mi Chvalovský (bývalý svazový předseda, nyní obviněný z finančních podvodů - pozn. red.).
V čem?
On pro náš fotbal žil, dostal ho na evropskou úroveň. Když se něco dělo, bouchl do stolu a byl klid.
Mluvil jste s ním poslední dobou?
Když jsme hráli v Blšanech. Po zápase jsme si upřímně popovídali.
Se současným předsedou Obstem si takhle nepovídáte?
To ne. S ním jsem za celý život mluvil osobně tak dvakrát třikrát.
Po reprezentačních zápasech vám nejde poděkovat do kabiny?
On ne, to dělával Chvalovský. Ale tohle je individuální věc, jak který člověk chce dělat fotbal.
Svůj plat klidně řeknu!
Manchester, Benfica, Lazio. Prošel jste slavnými kluby. Byl skok do české ligy těžký?
Mluvím sice o temnu, ale já si maloval všechno mnohem černější.
Co třeba?
Čekal jsem daleko horší reakci, když se zveřejní můj plat (roční příjem Poborského je 12 milionů korun - pozn. red.). Vždycky jsem se při návratu domů bál hlavně závisti lidí. Ale prostředí se změnilo, lidi už si zvykají, že i v Česku se dá vydělat spousta peněz. Nakonec se ukázalo jako dobrý tah, že se můj plat zveřejnil.
Když to sparťanský šéf Vlastimil Košťál udělal, vypadal jste nazlobeně.
Ale ne. Mně vadily jen spekulace, jestli beru deset, dvacet nebo třicet milionů. Řeči, jak se musím zpotit na kolik peněz. Všechno vyšumělo, jakmile se plat zveřejnil.
Ale bez vašeho vědomí, ne?
Nejdřív jsem byl proti, ale pak jsme se dohodli, že vše řekneme.
Zveřejnění příjmu vám nevadí?
A proč by mělo? Donedávna jsem bral ve světě mnohonásobně víc a taky to bylo veřejné. Nemám se za co stydět. Smlouvu jsem na nikom nevynucoval.
Sparťan v rodině slávistů
Už je z vás sparťan?
Myslím, že ano. Sparta mi hodně zalezla pod kůži, jsem i kapitánem, mám odpovědnost a musím mít i správné přesvědčení.
Jenže do ciziny jste odcházel ze Slavie. A před pár dny jste za ni hrál i exhibiční zápas...
Já uvnitř těla byl odmala spíš sparťan. Je to v republice jediný stabilní klub, ekonomicky silný a dlouhodobě se drží ve špičce.
To si troufnete říct jako syn velkého slávisty?
Táta mi i tak drží palce. A brácha, který fandí Slavii, taky.
Vy jste jako sparťan vlastně vyvrhel rodiny!
S nadsázkou se to dá říct.
Navíc jste kapitán. Přitom nikdy jste nebyl rád středem pozornosti. Museli vás přemlouvat?
Nikdo se mě neptal. Ale pro mě se moc nemění, jestli mám pásku nebo ne.
Jak by ne. Vždyť z tradice a pověrčivosti jste nastupoval na hřiště poslední, teď musíte první. Jako kapitán vedete mužstvo.
To je pravda. Já všude chodíval poslední, na rozcvičky, na zápasy. Už ani nevím, jak to vzniklo.
Překoná Nehodův rekord?
Hraje se dnes v lize lepší fotbal než před deseti lety?
Fotbal je rychlejší, silovější, tak trochu atletika. Zmizela hravost. Pro diváky bohužel. Také je škoda, že kdejaký kluk, který ve dvaceti dobře kope, je prodaný kamkoliv do ciziny. Jde jenom o peníze, tak strohé to dřív nebylo.
Na druhou stranu asi zmizela z trávníků zákeřnost, ne?
Určitě. Trend rozhodčích je mnohem přísnější. Ostré skluzy zezadu, které dřív bývaly běžné, jsou dneska za červenou. Hráči si dávají pozor. V české lize po mně nikdo nešel, aby mě úmyslně zranil.
Ve zdraví jste mezi fotbalisty raritou. Ani jedna operace kolena a podobně. Jak je to možné?
Nechci o tom moc mluvit, abych to nezakřikl. Měl jsem prostě štěstí.
Navíc jako technický hráč musíte víc ran dostat, že ano?
Už se dokážu vyznat, který souboj bude bolet, a který ne. Cizina mě naučila chodit do soubojů s maximálním důrazem až do konce. Někdy mi ve Spartě vyčítají, že příliš dohrávám souboje a jsem nepřiměřeně důrazný. Ale když půjdu na půl plynu, zraním se.
V reprezentaci vám chybí jen pět zápasů k překonání rekordních devadesáti startů Nehody. Dřív jste se tvářil, jako by vás ta meta nelákala.
Dřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Až mě překvapilo, jak jsem blízko. Teď to chci dokázat! Člověk má krásný pocit, když hraje za nároďák už deset let, ačkoliv se vystřídalo několik trenérů. Teď pod panem Brücknerem se nároďák znovu stmelil, přišlo pár mladých kluků a funguje to na hřišti i mimo ně.
Dřív se držely partičky?
Dalo by se to říct. Když já začínal, tak drželi spolu sparťani a u vedlejšího stolu slávisti. Já byl zajíc, který stál v koutě.
Domov? To je nároďák
Dokážete si představit, že byste jako Patrik Berger odmítl reprezentovat?
Upřímně řečeno, ne. Pro mě je reprezentace strašně moc. Opravdový svátek vzít si národní dres. Po roce až roce a půl střídám kluby, jen v Benfice jsem vydržel tři. Bude to znít zvláštně, mým domovem je nároďák, protože jsem v něm deset let.
Jak je možné, že Jihočech jako vy, který má rád klid, se pořád stěhuje?
Pořád jsem měl novou motivaci. V mém věku se už těžko nachází znova jít trénovat, znova naplno vletět do zápasu.
Jak se můžete v pondělí motivovat, že v neděli hrajete na Synotu nebo v Blšanech a ne s Juventusem, na což jste byl zvyklý?
To je právě těžké. V cizině je motivace automatická - plný stadion a krásná atmosféra. Kde já byl, tam chodilo víc diváků na tréninky než tady na českou ligu.
Nechybějí vám velké zápasy a padesát tisíc diváků?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne.
Nevrátíte se tedy ještě naposledy do ciziny?
Rozhodně ne.
Třeba jen do Rakouska, vždyť z domova je to blíž než do Prahy.
Ne, ne.
Nabídky z ciziny vám určitě chodí. Jaké?
Rapid Vídeň, Mnichov 1860 a tak. Ale s manažerem panem Paskou jsme se dohodli, že je vyslechneme, ale nikam nepůjdu.
Ideální dovolená = zimní Alpy
Poslední dobou si dáváte záležet na každém slovu, mluvíte opatrně. Proč?
Protože vím, že o fotbale se u nás nepíše hezky, hledají se jeho negativní stránky. A také nemám rád rozhovory nahonem. Skončí zápas, pět novinářů mi dá mikrofon k puse, jeden se zeptá a pak si přečtu pět různých odpovědí. Raději si v klidu sednu a popovídám jako teď.
Nedávno jste těsně po zápase vulgárně urazil novináře a do jednoho strčil rukou. Litujete toho?
Slova jsem mohl volit jiná, ale kdyby se podobná situace opakovala, zase bych platil pár desítek tisíc pokutu. Na hřišti neměli co dělat.
Ve středu vás čeká kvalifikace s Moldavskem, pak dovolená. Kam pojedete?
Mám deset dní volna. Vyrazíme s rodinou do Rakouska, utečeme tam před světem a shonem.
Takže ideální dovolená?
Ta úplně ideální jsou zimní Alpy, sjezdovky a rodina. Být úplně sami někde schovaní.
