„Přišli za mnou, abych to dělal. Je to pro mě šance, první praxe, protože jednou trénovat chci, toužím po tom,“ svěřil se Voříšek, který se k velké kariéře odpíchl z Teplic. Pak slavil titul se Spartou, zapsal si čtyři starty za reprezentační áčko, nakonec se zabydlel v Rakousku.
Vystřídal Pasching, Rapid Vídeň, Altach, Austrii Vídeň, poslední roky jej zaměstnává SV Wallern. „Je pro mě lepší začít s trenéřinou v Rakousku. Ve Wallernu jsem už čtvrtou sezonu a lidi si mě tam váží, je to jednodušší. Nemusím se nikde nabízet a startovat od nuly. Uvidíme, jestli mě nevyhodí,“ pousmál se. Zatím má ve 3. lize bilanci jedné výhry, jedné remízy a tří proher.
Doma v Děčíně se navíc věnuje mládeži, založil Fotbalovou akademii Petra Voříška. Jejím patronem je kromě něj i další děčínský patriot Vladimír Šmicer, vicemistr Evropy 1996 a vítěz Ligy mistrů.
„Máme děti od čtyř do 11 let, chtěli bychom navázat i se žáky. A pozvednout děčínský fotbal. Hlavním smyslem je, aby hráči dostali dobré návyky a neplácali se jako já,“ říká až přehnaně skromně. „Jasně, moje kariéra byla krásná, nádherná. Mohlo to být horší, nemůžu si stěžovat. Těší mě, kam jsem se dostal, protože jsem se nikdy nepovažoval za bůhvíjakého fotbalistu. Ale jde dosáhnout víc, proto mladé v Děčíně chci nasměrovat ještě dál.“
Sparta - Panathinaikos: Voříšek (vpravo) a Karagounis - Petr Voříšek (vpravo) v souboji s Georgiosem Karagounisem.
Teplický Tomaš Jun (vlevo) a sparťan Petr Voříšek.
Představu ideálního fotbalisty získal už při svém teplickém angažmá, kde patřil do legendární stříbrné party v sezoně 1997/98.
„Já moc nehrál, zato jsem se od kluků dost učil. Se Štěpánem Vachouškem jsme seděli na lavičce a pozorovali jsme frajery jako Verbíře nebo Fouska, takové bych chtěl taky jednou vychovat,“ zasnil se. „Když stojíš za klandrem a vidíš takové hráče, musí tě to zahřát. Fotbalisté, kteří to umí s míčem, budou vždycky víc cenění než dříči,“ myslí si.
Kdyby se mu v budoucnu Teplice ozvaly, ať jde na Stínadla trénovat, neváhal by. „Je jasné, co bych odpověděl. Na Teplice nedám dopustit. Ale tohle je daleko. Jsem na startu, zatím mě trenéřina hrozně baví,“ tvrdí student trenérské A-licence.
Vždycky platil za férového hráče, nikdy nepatřil do škatulky zlých mužů. A podobný je i jako kouč.
„Spíš jsem hodný trenér,“ charakterizuje se 36letý obránce či záložník. „Je jasné, že na dospělé musím přitvrdit. Ale zažil jsem pár trenérů-šílenců a takový já nebudu. Většinu věcí se snažím řešit v klidu.“
